Samota

Samota

Jsem sama uprostřed davu. Lidi kolem spěchají a odvrací pohled. Nebo se na mě upřeně dívají. Mám snad na tváři čmouhu? Připadám si divně, stejně, jako když se na mě nikdo ani nepodívá. Jsem snad neviditelná?
Mé dlaně jsou prázdné, prázdnější než samo vzduchoprázdno. Naplnit je mohou jen slzy otroků. Nebo Tvůj polibek. Tvůj dech.
Zastav se. Všude kolem jsou lidi a já jsem přesto sama. Není nikdo koho bych mohla vzít za ruku. Komu můžu poslat zprávu, když je mi smutno?
Sama, vzdálená milióny světelných let, od lidí jež jsou blízko, tak blízko. Stojí kolem mě, lehce se dotýkají mých rukou, mých zad, mého těla.

Samota je černá, černá jako samo temno. Naplňuje mě strachem. Mám strach ze tmy, protože je neproniknutelná. Nevím, co se skrývá za jejím závojem. Vím, že v dálce je světlo, ale nevidím je. Jen v něj doufám, a chci věřit. Vím že tam je, snad daleko, snad blízko. Čeká na mě, jasné a hřejivé. Naplní mou dlaň teplem Tvého dotyku.

Jako se tonoucí chytá i stébla, já se chytám každého pohledu, který ke mně lidé vyšlou. Každý pohled je podanou rukou, dotýká se mého srdce, přibližuje mě k těm, jež jsou vzdáleni. Anebo oddaluje ještě více.