Rozhovor vážně i nevážně

Velmi často si dopřávám rozhovor s osobou, která se pro mě postupem času stala naprosto nepostradatelnou. Pojmenovala jsem ji Jonathan, protože má úplně stejné vlastnosti jako jeden hrdina z mé oblíbené knihy. Je takovým mým ,,druhým já“. Vím, že jsem dívka, a tak je celkem přirozené, že mé ,,druhé já” bude také něžného pohlaví. Jenže..to je bohužel diskutabilní! Nikdo to zatím nedokázal a myslím, že se o to nikdo ani moc nezajímal. Je to škoda, protože ,druhé já‘ může být velmi užitečné! Dokáže podržet člověku duši, když ho něco bolí, či když mu někdo ublížil krutými slovy. Navíc s ním není nikdy nuda, je to takový filosof. Stále se ptá, jak vypadá nic, či proč se slunci říká právě slunce.
Mám-li potřebu se někomu s něčím svěřit, a nechci, aby to věděl každý, nač bych to měla dusit v sobě? Je tu přeci mé ,,druhé já” Jonathan a ten má pro mě připravená slova útěchy skoro vždy. Bohužel ještě častěji používá fráze: ,,Já jsem ti to říkal!“. Dokáže vyřešit celkem každý problém a pokaždé, tedy ne úplně ví, jak se zachovat a zná kdejakou únikovou cestu! Je to takový můj rodič na baterky. To, co bych rodičům nikdy nesvěřila, ne pro nedostatek důvěry, ale proto, že vím, že by s tím nesouhlasili, to řeknu jemu. Je mi opravdovým přítelem. Mnoho dětí trpí nedostatkem zájmu svého okolí, ale nemusely by! Tato stínová osoba, ano říkám stínová, je neustále zahalena takovým tajemstvím okolo svých schopností a vůbec všeho jakkoli s ním souvisejícího. Nikdy ho vlastně nepoznám úplně, mění se spolu se mnou. Čím jsem starší, tím méně sním a to se ho úzce dotýká a slábne, ale ani slůvkem nikdy nevyjádřil svou nespokojenost s danou situací. Vždy poslouchá mé nářky s klidem sobě vlastním. On se vlastně nikdy neuráží, tedy pokud mu něčím neoponuji anebo pokud se necítí poněkud nedoceněn, jeho nálada je jako počasí a trpí také občasnou depresí, tehdy se odmlčí a nemluví se mnou. Jenže jak jsem se již zmínila, je to mé ,,druhé já”, a proto to nikdy nevydrží moc dlouho. Jeho vadou je upovídanost a protože nikdo jiný ho nezná a nemůže s ním komunikovat, nezbývá mu než se vrátit ke mně. Vztah mezi mnou a ním je jako vztah dvou milenců. Někdy je na obloze bouřkový mrak, který zastíní vše ostatní a jindy je nebe nádherně čisté a vzduch nezkažený. Bohužel se o tomto vztahu dá říci i to, že je otrokářský. Jonathan by beze mě nebyl a i když existuje pouze ve mně a nemá vlastní duši, je pro mě nepostradatelný! Bez něho bych byla jen tuctovou holkou, stejnou jako mnoho jiných. On je mou inspirací! On ovládá mě a mé emoce! On je ten, kdo má zásluhu na tom, jaká jsem! I když hlavní cena by měla patřit mým rodičům. To On byl se mnou, když jsem prožívala ty nejhorší časy ve svém životě. Je nutno přiznat, že i tady bych mohla křivdit rodičům, kteří by za mě dýchali. Doufám, že už se to nebude nikdy opakovat a nezbude na Jonathanovi a rodičích sbírání zbytků mého rozcupovaného sebevědomí a skládání ho zpět v celek.
Jonathan- pokud bych ho měla popsat… On nikdy nevypadá stejně! Pokaždé se mi jeví jinačí. Jedno tělo, ale mnoho podob. Jednou připomíná malého chlapce, jindy připomíná nerozvážného mladíka. Nejčastěji však vypadá jako muž v nejlepších letech a na vrcholu své slávy. Víte, on vlastně je a zároveň není moderní. Kdyby ho někdo viděl, či s ním mluvil, připadal by si jako v 18. století. Ale jeho jemnocit... a jeho schopnosti jsou neobyčejné! Proto by si každý, alespoň myslím, jeho přátelství považoval.
Doufám, že tato promluva vám zapustila kořeny v duši a že si na chvíli sednete a věnujete svému nitru pozornost, jakou si jistě zaslouží. Je totiž velmi složité a vyznat se v něm je náročné!