Moje osobní zpověď

Dnes časně ráno, zatímco já se sobecky nalíval v jedné ze zlínských putyk , zemřel jeden z mých nejbližších lidí. Člověka, který mě spolu-vychoval a ukázal, proč se v životě chovat jako chlap, jsem nenavštívil za celou dobu dvou týdnů, co byl v nemocnici. Bál jsem se ho vidět v takovém stavu. Teď už mu nemůžu říct, jak ho mám rád a že mi moc chybí..
Je to největší ztráta. Moje další prohra, moje další ostuda. Nebyl jsem tam, kde jsem být měl. Rozhodl jsem se tohle shrnutí napsat pro něj a i pro mou osobu, abych se na sebe mohl zase podívat do zrcadla. Pokusím se říct naprosto otevřeně vše, co si o sobě myslím, a je mi úplně jedno, jestli se mi kvůli tomu budou lidi smát nebo z toho budou řvát. Volím nejasný vyprávěčský postup.

Kde začít? Dnes se stal zlom, který mě nutí uzavřít se před okolním světem na nějakou dobu a začít trochu víc uvažovat. Někdy si moc přeji, aby mě ostatní lidi chápali, což je asi obtížné. Vyjadřuji a chovám se jinak, než velí konvence nebo společenská role sedící na můj věk. Mým vtipům rozumí málo „vyvolených“, mezi kterými se cítím doma, i když si myslím, že doma nebudu snad už nikde. Mívám velkohubé proslovy, které mě většinou mrzí, hned jak je dořeknu - to se pak musím omluvit tolikrát, že už mi to asi kolikrát kdo nevěří. Býval jsem sobec a manipulátor, který si staví realitu, jak se mu hodí, bez ohledu na ostatní lidi. Začali mi říkat, že jsem básník, že mám dar, jenže já ho asi špatně pochopil. Když jste svým způsobem vyšinutý, dokážete se možná realizovat zajímavěji a divočeji, oproti běžných lidem, což vzbuzuje určitou atraktivitu. Má to ovšem háček. Vy pak už nemůžete čekat, že se oni začnou vyjadřovat podobně, i když si myslíte, že na to třeba můžete mít vliv. Je otázka, jestli nepochopení je něco, s čím je třeba se sám vypořádávat, nebo to prostě nechat na druhých. Přitahuji a rozumím si se specifickou sortou lidí. Většinou někoho, kdo má v sobě těžký příběh, nemusím ho znát, ale poznám, když pak volá zevnitř o pomoc. A já odjakživa cítím potřebu někomu pomoct, ani nevím proč. Obecně si myslím, že je dobré mít kolem sebe lidi, kteří si prošli horšími věcmi než vy, abyste se od nich mohli učit a vzhlížet k nim. A tak mám kolem sebe lidi jako jsou Dan nebo Šárka, protože si v sobě nesou něco, co já. Neustálý boj mezi povrchem a nitrem. Pamatuji si, jak jsem se s ní hádal o tom, proč se před ostatníma radši moc citově neotvírat. Tvrdila, že prostě zklamání pak může být dost velké. Byl jsem opačného názoru, teď už ho máme stejný. Myslel jsem, že každý touží po tom mít partnera, kterému by se svěřil naprosto se vším. Ale spletl jsem se. Kolem každého prostě musí být určitá hradba, kterou do srdce projdete jen se speciálním poukazem. A někteří vás nepustí ani tak.

Tahle část je poslední omluva dvěma lidem, co jsem k nim měl dost blízko. Vím, že až tohle dojde na konec, sednu si do křesla, vezmu si fotku, kde mě děda učí jíst tvarůžky a budu se na ní dlouho dívat. Potom ji odložím, a budu muset jít do školy. Tam si sednu do lavice a uvědomím si, že bez lidí, kteří u mě stáli od začátku a jako psi ve smečce mě podporovali ve všem, co jsem dělal, se půjde dál těžko. Ale bude muset. Dost jsem si nevážil, co pro mě udělali. Proto doufám, že jednou najdu někoho, na kom to všecko splatím. Kdo bude mít mou absolutní podporu a jistotu rady.Už dvakrát jsem tu jsem takového člověka skoro měl.Chtěl bych se tímto tedy naposledy omluvit hlavně dvěma lidem, už to asi pak nikdy neudělám, protože doufám, že nebude důvod. A taky jsem na to osobně srab. První osobu jsem zničil svým vstupem na vysokou školu, kdy jsem s přehledem zboural krásný vztah, aniž bych jevil známky politování. Okouzlení z nových tváří jsem tenkrát postavil výš. Promiň, že jsem nebojoval a nezůstal. Vím, že kdybych chtěl, šlo by to. Druhý případ je složitější, zamilování bylo tak zuřivé, že mě časem obralo o postřeh. Nebral jsem rad a hrnul to před sebou. Chtěl jsem zase vytvořit vztah, kde jsou muž a žena hlavně nejdůvěrnějšími společníky, co spolu sdílejí city. Nějak se mi to vymklo a já se za dva měsíce v cizím prostředí stal akorát tak sexem posedlým zvířetem, což jsem si nikdy nepřál a s odstupem času jsem se za to odsoudil. Proto i tomuhle člověku se chci za tohle omluvit. Každopádně, ať následovalo cokoliv, nikdy jsem se nelitoval, není mi to vlastní. Je rozdíl mezi uměním mluvit otevřeně o věcech, co bolí a litováním se. To první totiž pomáhá. A lidem, co mě chtěli vidět dole a neustávali v pomluvách, chci vzkázat: Nezapomínám. Nevíte, čím jsem si v životě prošel, proto jsem nesdílel ani vaše nadšení brát si moje jméno do pusy. Na konec musím ale dodat, že vše, co se děje, se neděje bez příčiny. To, co vypadalo na prohru, se mění ve vítězství, protože nakonec mě to vytvrdilo a vrátilo hodnoty mi blízké. Takže zatím díky!

Teď je mi 21 let. Tohle je zatím poslední a čerstvá kapitola mého žití. Jsem mladý, cítím se silný, jako už dlouho ne, mám menší důvěru k lidem, dělám si, co mě baví a s dobrým pocitem žiju svoje sny. Už zase chci dodělat školu, vydělat peníze a co nejdříve odletět z České republiky. Je mi jedno kam, nejraději do Argentiny. Nechybí mi ženy, ani sex, jsem unavený ze všelijakých vztahů, bojím se chlastu, protože je to démon, nemám rád tvrdé drogy a jediné co chci, je sedět na trávě, nebrat se moc vážně, potkávat lidi a pozorovat mraky. Jdou oblohou tak dlouho a musejí se smát tomu, co vidí pod sebou. Zuřivý tikot hodin a shon.. Chci ten koloběh pozorovat a zatím se neúčastnit.Až budu připravený, zase začnu hledat lásku, a tentokrát ji najdu. Napevno. A zase do toho mám maximum sebe a vytáhnu ze sebe nejhlubší fond možností. Vím to. Tady to uzavřu. Od téhle věty se už o mě nic nového nedozvíte, nic totiž nepustím ven. Soustavně chci pracovat na tom být lepší ve všech ohledech.

Jsem Ondra Thaisz, těší mě.