Defekt vidění aneb střípky (bez)vědomí (2)

Utápím se v minulosti, ne v té nedávné, za to v té mnohem vzdálenější. Přitahuje mě středověk, netuším ani tak čím, jako spíš proč. Otázka spravedlnosti totiž v té době úzce souvisela se ctí a byla pojmem, který měl každý v primárním úsudku; ne jako dnes. Demokracie v dnešní době zavání tak silně jistou demagogií, že i já sám si pokládám otázku, jestli nechat žít vlastní osobnost v totalitě, nebyl spíše krok vpřed, poněvadž, v jak bezprostřední demokracii to žijeme? Nerad bych obracel listy a vracel lidi na stromy nebo do jeskyň, ale přiznávám, že za hradby či snad pod ně, poslal bych třeba celou politickou sféru!

Na pranýř nebo na skřipec? Ve výsledku to znamená jediné, uvědomit si, co jsem způsobil, tak přejasně, že bych si těžko dovolil odmlouvat. Ano! Buržoazie, otroctví, nemožnost si vybrat osud, který byl v těchto dobách silně předurčen, ale! Je kouzelné, jak často se tohle slovo objevuje ve větách. Ale každá doba musí mít své kladné i záporné stránky. Těžko bych se ztotožnil s dobou genocidy a totální společenské krize, kdy se o životě člověka, lidské bytosti, rozhodovalo lusknutím prstu, ba kolikrát i hůře.

Drobným zlodějům a lidem postrádajícím morálku by ale středověké metody velice prospěly! Věnoval bych politikům meč, aby bránili svoji vlast v prvních řadách proti nevůli ostatních – jen oni by těžko ten meč použili pro něco jiného, než svou drahocennou sbírku historických artefaktů.

Uznávám, dnešní doba začíná zavánět jako všude se množící odpadky na kraji lesů a jako jednotlivec s tím přec těžko něco zmůžu.

Když už bych pranýřoval a natahoval na skřipci, jistě bych rád řešil vše jednoduše, uvázal oprátku a za hříchy potrestal nejupřímnějším trestem, aneb kdo hřeší a nechá se chytit, zaslouží snad něco jiné? Nechtěl bych ovšem emocionálně prožívat běžné pracovní pondělky v roli kata či snad poslouchat rozsudek s vědomím, že není správný a že tomu v spoustě případů – kacířů, lidem co se nehodili – bývávalo.

Každá doba má svá pro i proti, ale z minulosti by mělo plynout ponaučení, jak činit věci lepšími a neopakovat chyby, kterých jsme se již dopustili. Nad takovým výrokem jsem schopen uvažovat hodiny, protože nikdy nemohu opravdu tušit, za jak krátkou chvilku se podíváme za banány do korun stromů, či za jak pochybné lusknutí se rozplyneme v nekonečném vesmíru.

Celá sbírka: http://www.mvj.cz/category/sbirky/defekt-videni-aneb-stripky-bezvedomi/