Nářek nad rozlitým mlékem

Strávila jsem noc s člověkem, jemuž jsem věřila. Chtěla jsem tak málo, jen cítit jeho blízkost, vzít ho za ruku a možná políbit. Nic víc. A místo toho... Ta bouře a ta hrůza.
Aspoň se příště poučím. Snad. Nechodit s člověkem jehož pořádně neznám. Nenechat se zmást, nezaměnit touhu po sblížení za jinou.
Stydím se za to, co se stalo. Nedokázala jsem odejít včas. Využil mého rozpoložení. Nebo možná myslel, že to je to, co chci. Jak málo mě zná. A jak málo znám já jeho. Myslela jsem, že je pod drsnou skořápkou měkké srdce, ale je to jen dobrý herec. Dost dobrý, bohužel pro mě. Že já jsem skočila na ty jeho psí oči. Nenávidím se. Nenávidím jeho, protože mi ublížil. Nemůžu o tom s nikým mluvit, ani s ním ne. Otravuju ho i tak dost.
Nechtěla jsem to tak, ach kdyby to jen šlo vzít zpátky. Jsem připravena se vyrovnat s následky. Ale tíží mě vědomí neschopnosti, nemohoucnosti říct dost a odejít.
Přitom nejde o nic tak hrozného. Kdybych měla více času k poznání, asi by se mi to líbilo. Nehledám žádný rychlovky, hledám jen něhu a tu jsem nedostala. Jak bláhově jsem se spletla.
Nejsem drsná ani tvrdá. Vím co chci, občas to nedokážu vyjádřit a velmi často se bojím to říct. Nechci být sama a to se mi mstí.
Snad se přes to přeneseme, jistě nejsem sama, komu se něco takového stalo. Chci přátelství a žádné hry! To je vše.