Odměna

Svět je krásný. Svět je krutý.
Může být krásný, aniž by byl krutý?

A v čem je tak nádherný? Je úžasný v našich očích, je kouzelnější když jsme jeho součástí, když se raduje spolu s námi. Když s námi vibruje na stejné frekvenci, když jsme sladce odměněni, když naše duše tančí radostí.

Přesto když se chvilka vystřídá s jinou, růžová je zničehonic přemalována na černou. Obrátilo se vše proti nám, stal se ze spojence náš nepřítel, duše se zmocňují jen stíny a přízraky, mozek ovládla malomyslnost, deprese a vztek se vzájemně střídají.

Co mají ty okamžiky společného? Čím jsou spolu tak svázány, přesto jsou tak vzdálené v našem vnímání. Jednou jsme odměněni a radujeme se z každé maličkosti, podruhé potrestání a tíží nás každý okamžik. Úspěch nám dává příležitost si každou chvilku vychutnat, jsme zaplaveni radostí, příjemný zážitek je uschován do každé buňky, a příště se k němu rádi vrátíme a úspěch rádi zopakujeme. Negativní zkušenost nás odrazuje, varuje, zdvihá varovný prst, abychom příště nenarazili do zdi stejnou rychlostí. Emoce nás směřují za sladkou odměnou a strhávají před kyselými hrozny.

Naše úsilí nás směřuje ke sladké odměně, žene nás k ní silněji čím je vidina odměny sladší. A přesto nás cesta, jež byla jednou odměněna, může přivést na druhý protipól. Jakto? Kde jsme udělali chybu? Kdo nás zradil, kdo zničil naší cestu za sladkým cílem, způsobil krach? Jsme zmateni a hledáme viníky. Vždyť jsme udělali to samé, co minule, přesto se stejný výsledek nedostavil. A dokonce jsme byli lepší než minule.

Kde je tedy chyba, kdo ji způsobil? Najdeme tisíce možných obětí, přesto osobu, která je nám nejbližší většinou opomeneme.

Sebe. Předpokládali jsme, že vše je v našich rukou, že vše dokážeme ovlivnit? Zapomněli, že svět je souhra miliónů okolností, které můžeme pozorovat, ale ovlivnit? Cožpak, my chceme ovládnout vše, aby bylo předvídatelné do poslední molekuly, atomu, nejmenší částice? A kde ztratíme krásu okamžiku, jež bude předvídatelný a opakovatelný do nejmenšího detailu.

Minulý úspěch byl sladce odměněn. Byli jsme v souladu se vším nás obklopujícím, ale svět, nemohl se změnit způsobem, o kterém nevíme nic? A co my? Vždyť jsme se nezměnili, nepostřehli nejmenší změnu. Jsme pokáráni? Ale proč? Za svoji pýchu, že jsme si mysleli, že my můžeme... Nebo je to odměna, abychom mohli dále žít v souladu s okolím, světem, lidmi, událostmi? Kde je hranice? Můžeme dále žít ve vzdušných zámcích nevědomosti, za plotem a zavřenými okenicemi, kterými není vidět ani do zahrady?

Každý okamžik přináší novu šanci a příležitost. Kterou z nich jsme lépe využili? A který přinese další sladkou odměnu?