Strach

Je mi zle sama ze sebe. Mám strach z budoucnosti, bojím se zítřku, bojím se určitým lidem podívat do očí...chci umřít, ale mám strach i ze smrti.
Nevěřím si v ničem. Nikdy jsem nic nedotáhla do konce. Ani nevím proč, nějaké kolečko mi v hlavě přeskočí a vpustí do žil onen nenáviděný strach. Vysál ze mě veškerou energii. Nemám sílu se mu postavit, je čím dál silnější, kařdou vteřinou roste...mám strach z každého svého činu, z reakcí. Mám strach ze strachu...
Tak moc ho nenávidím a přesto se mu nedokážu postavit. Kdy tomu bude konec? Až si ho sama určím...že by právě teď? Ne! Opět je tu, cítím ho všude kolem...připadám si jako strašný blázen, jsem emotivní, vím to...vím o svých chybách, ví o nich i má noční můra, STRACH...
V slzách dopisuji tyto řádky. Možná to jsou jen pubertální výjevy, třeba takhle smýšlí v mém věku každý... nevím... vím jen, že mě to ničí...a to málo co ze mě zbylo už tohle nevydrží. Chci cítit fyzickou bolest, snad přehluší vnitřní vřískot...chci křičet, chci plakat...kdo mě vysvobodí? Kdo mě vytáhne z bahna, ve kterém se tak dlouho plácám?
Platím za svou minulost příliš vysokou cenu...