Co bych chtěla v životě dokázat

Ať už v době hlubšího zamyšlení nebo v lehkých depresích, mě nejednou napadla otázka: „ Co bych chtěla v životě dokázat?“, „ Kam vlastně všechno směřuje?“
Vždy jsem měla až podezřele mnoho optimismu a schopnost vidět mou budoucnost růžově. Ale je to samozřejmě pouhý sen, protože už i za můj šestnáctiletý život mi došlo, že nic nejde podle plánu a už vůbec ne podle snu. Já jsem, ale nenapravitelný snílek, takže svou představu mám.
Přála bych si být někdo. Zní to sice nedospěle, ale já dospělá nejsem.
Jednou jsem četla citát: „Ten, kdo si přeje být někým, nejspíš nechce být jím samým.“ Ale já nevím, kdo jsem, takže mám stále šanci stát se někým- a to mnou.
Možná bych měla spíše psát o tom, jaký život chci mít, k čemu si přeji dojít, tady se, ale trochu ztrácím.
Závidím těm, co vědí, co v životě chtějí dělat, co mají svůj pracovní cíl, ten já nemám. Netuším, co jednou budu dělat, jakou vysokou školu půjdu studovat, také proto jsem na gymnáziu. Mám pocit, že ke svému budoucímu povolání musím teprve dojít, dospět. Prozatím mám jednoduchý plán- zaměřit se na to, co mě baví, protože jen v tom mohu být opravdu dobrá.
A teď k mému nejpropracovanějšímu snu, přála bych si žít. Žít ve starém, bílém domě s obrovskými okny, terasou, knihovnou a především s velkou zahradou, s vysokými stromy a houpací sítí. Nevím, jestli budu vdaná, jestli budu mít děti, jak moc budu zdravá, ale k tomu mě život dovede. Některé věci musí jen tak volně plynout.
Jsem tedy naprosto zmatená v tom, co bych chtěla, ale jistojistě vím, co nechci. Pocházím z vesnice, kde už po staletí panuje stejná tradice, stejná jako ve všech ostatních vesnicích. Mladá, sotva patnáctiletá dívka si vybere jednoho z vesnických chlapců a začne se s ním přátelit, po několika měsících vypadají jako manželé, ona se učí prodavačkou, on automechanikem, typický příklad. V osmnácti bude svatba a do dvou let přijdou děti. Ona, jako mladá matka, bude prodavačkou ve vesnickém koloniálu a on, jako mladý otec, bude opravovat auta vesničanům. Za dvacet let, možná dříve, budou otrávení sami sebou, budou litovat, že necestovali, nestudovali, ale možná je to jen můj názor a ve skutečnosti jsou tyto rodiny šťastné, a tak pěstují dále typicky českou, vesnickou generaci.
Já jsem, ale vychována jinak, mám možnost žít, tak, jak já uznám za vhodné.
Mířím přeci jen o něco výš.
I když, kdo ví, jaká budu za patnáct, dvacet let a jak můj příběh dopadne? Já ne.
Přála bych si ležet v houpací síti na své zahradě za bílým domem a psát tuto práci znovu, tentokrát trochu jasněji. Možná, ale budu úplně někým jiným.