Postrach

Zvoní telefon..
Představím se a usmívám se , protože vím, kdo volá. Vlastně se i těším, co mi Lenka řekne, protože ...
A najednou...
Kolik moc váží důvěra?
Kolik moc stojí?
Kolik moc ji jde zničit a přehlušit sobeckostí?
Už mi vlastně nezníš...
Už mi nevoníš...
Stačí jen slova, která jsou víc než marnější.
Dívám se na tu fotku, co jsi mi v radosti dala. Vrátila ses z dovolené a byla tak bezstarostná a šťastná.
Miluju fotky z bezelstných chvil a na téhle se moře tak zrcadlí v obloze, že je to až zvláštně nepřípustné. Ale kouzelně strhující.
Dívám se na tu fotku a říkám si, kde je hranice? Kde končí a kde začíná, to co má být teď?
A co má být teď?

Cizinci, jsme si cizinci, až mě z toho mrazí.
Jde to vůbec?
Jde, protože všechno jde.

A najednou si říkám,že můžeš udělat, říci tisíce věcí.. které jsou úžasné.
Můžeš tisíckrát rozesmát, kdy je třeba.
Můžeš tisíckrát rozplakat, protože cítíš, že je to potřeba.
Můžeš tisíckrát sedět a poslouchat, protože je někdo smutný a touží po účasti.
Můžeš cokoli...

A uděláš jednou jednu věc, která je nefér, je zlá, nespravedlivá, sobecká...

A možná to dobré mizí...
Ale proč?
Pro mou sobeckost a důvěru, která byla nezasloužená?
Proč vlastně?

Svědomí, tvé svědomí to rozluští.
Věřím ve svědomí.

Chovejme se tak, abychom si jednou nevyčítali své cesty a slova, co druhým řekneme.
Chovejme se tak, abychom se ráno podívali do zrcadla a nemuseli klopit oči.
Chovejme se tak, aby si naši přátelé nemuseli vyčítat, že jsme to byli právě my, kterým dali do rukou své sny.

A hlavně, abychom my nedrželi sny svých blízkých a neříkali si, kde je nejbližší odpadkový koš.
Jen pro naše ego...

Ztratila jsem tě, kamarádko, asi v uvozovkách, ale přesto bolí to.
Snad jednou přijdeš na to, že tohle není fér a snad jednou pochopíš, že já to nemohu přijmout, protože takhle se přátelé nechovají. Snad...
A když ne, pak ti děkuji, protože jsem si uvědomila, že nemohu roznítit oheň a pak odejít z ničeho nic. Protože jsem zodpovědná za to " dál"...

Ztratila jsem tě, ale naštěstí ne sama sebe!