Když se s tím nesmíří

Jako malá holčička tě poslouchala na slovo. Řeklas´ tak, ona to udělala, řeklas´ onak a ona to zase udělala. O za odměnu jsi v jejích očích mohla vidět ten "lesk úcty"...a prostě se ti nestavila na odpor.
Mohla sis dovolit říct : "Ja to drahé, nekoupím ti to." "Je pozdě, jdi spát." "Nosíš špatné známky, žádná televize!" Dala se slibovat polepšovna nebo útěk hraček. A tady ti plakala a prosila, aby ses nezlobila. Pusa se jí vždycky zalepila nějakou dospělou větou a směla jsi sama sobě namlouvat, že je to jen malé dítě a to, co říká, nemá váhu. Že ji okřikneš, že je drzá a ona bude sedět s pláčem v pokojíčku.
Dcera ti ale vyrostla. A smíříš se někdy s tím, že ti bude říkat svůj názor, ze který ji prostě nepotrestáš? Dovolíš sama sobě pochopit, že může mít pravdu? Pochopíš, že se nad jejími slova musíš zamyslet?
Jednoduše ti praští s dveřmi, když jí vynadáš a na televizi se půjde dívat jinam. Zajde si na brigádu a už na tobě tolik závislá nebude... a půjde se svým trápením za kamarádkou. Budeš snad jen lstivě čekat, až se stane něco, s čím prostě bude muset přijít za tebou?
Zkoušíš to na ni po zlém. Poslední tvá obrana, aby se to vrátilo do dob, které ti tak vyhovovaly. Chceš zpět malou holčičku, protože tahle už je prostě dospělá.
Zakazuješ, odmítáš, vyhrožuješ... a nestíháš pobírat léta, co ti prostě protékají mezi prsty.
Pak bude mít osmntáct a třeba ti řekne ahoj.