Můj život?

Můj život? Má mysl? Představ si ulici studeného města, kam slunce jediným paprskem nezasvítí, kde chlad na tebe dýchá z každé zdi, každých dveří, každého okna. V ulici je ledový klid. Jen občas sem tam přelétne kos. Ulice je téměř pustá, snad je to postraní ulice, jen pár popelnic tvoří drobné překážky. Potkat člověka je tu vzácnost, a když už na člověka narazím, cítím z jeho pohledu tu lhostejnost, kterou proti mně má, ač mě vůbec nezná. Ulice se zdá býti snad nekonečná. Tu a tam vrznou dveře. Není nic, co by ji naplňovalo a já jen smutně a slepě kráčím dál to ulicí, která je tak modře chladná. Občas tě někdo pustí na pár minut do svých dveří, ale stejně nakonec vyhodí a já musím pokračovat dál. Ta ulice nese jméno: Můj Život. Nemá smysl kráčet jím sám. Nemá smysl kráčet jím dál. Občas bych se s chutí zastavil, sednul si a prostě nikam nešel. Můj život má jen začátek a konec. Žádný děj, žádné jeviště, žádné představení, žádnou náplň ani zvrat. Tak snad už jen zbývá říct: „Sbohem!“ a kráčet dál.