Samota...navždy spojena s tmou

Ležíte, a všechno přichází z dálky. Jediný váš společník je černočerná noc. Všude okolo vás křičí ticho a obklopující plíživá, mrazivá tma.
Ze všech stran pusto a prázdno. Prázdno, to pouhopouhé nic .
Pátráte po škále těch nekonečných vzdušných iluzí. Zčernalé a ledové nic vám proudí v žilách. Mrazivý pocit samoty se rozlévá po těle. Úsměv, skutečnost prožití nějakého citu, jakoby mizela daleko v obávané končině.
Už ani nepoznáváte slzy, které roní vaše oči, jsou zoufalostí vynucené, nebo snad? Mají důvod? Je to jen průchod oné bolesti, že vám nezbyl nikdo? Ten pocit, že stojíte sami uprostřed davu!
Tak moc chcete utíkat, chcete utéct sami sobě. Nemůžete. Všichni a všechno vás bezostyšně dohání. Pak se rozhlédnete kolem sebe a všude se rozléhá přítomnost nicotné tmy. Nic jiného. Možná se vám podaří schovat se před ostatními, ale kdo vám poradí jak se schovat sami před sebou? Nekonečný kolotoč. Jedete jízdu života a najednou se cítíte tak, že byste nejraději chtěli vystoupit. Zmáčknout to osudné stop a nechat zde vše, před čím utíkáte. Jenže tak to bohužel v tomto světě nefunguje, musíte bojovat o každé volné místo na něm.
Nemusíte být zákonitě sami. Třeba se jen tak cítíte. Stejně tak jako kapka, která stéká po okně, když venku prší. Když se zadíváte jen na ni, uvidíte ji osamocenou, utíkající do neznáma, kde ji, dřív nebo později, čeká konec. Nebo se podíváte pořádně a uvidíte celou záplavu kapek, které tu cestu prožívají s ní. Nikdy nejste úplně sami. Stačí se jen pořádně podívat.