Povinnosti

Nejdůležitější povinností člověka nejen ve společnosti je být a existovat na tomto světě jako rozumem obdařená lidská bytost. A dokáže rozumně smýšlející bytost pochopit pojem povinnosti ? I přesto jí to raději vysvětlíme.
Povinnost můžeme chápat jako pojem ve své podstatě něco určující, dávající jistou nutnost plnit daná pravidla či nařizující chovat se dle společenských kritérií pro morální jednání.
Odjakživa se lidé domnívali, že svět je pouhým odbytištěm pro život. Bohužel ani tehdy si neuvědomovali, jaké to nese následky. Nýbrž je přecházeli či přisuzovali božím trestům. Ani dnešní doba není jiná. Zatracování rozumu spojeného se všemi atributy jemu náležícími vede jen k dalším kolizím a nesrovnalostem v rovnítku právo a povinnost. Člověk „ohánějící“ se slovem právo by v každém případě měl znát také slovo povinnosti. Jedná se totiž o dvou slovné spojení, jehož dvě části bez sebe „nedají ani ránu“.
Zřejmě by se hodilo vysvětlit daným, doufám, jednotlivcům také pojem právo, jakožto pojem dle mínění lidské rasy nadřazený pojmu povinnost. Však vidno jest, že lidé už od ne paměti zastávají tento světaznalý názor. Já však věřím, že se najdou i ti jedinci, kteří si uvědomí, že nejeden šťastlivec na to ošklivě doplatil. Kdyby si všichni diktovali pouze práva, kam bychom dospěli?
Přesto se vzdáváme jediného práva, které jsme směli využívat již od svých prvních krůčků. To, že člověk byl jako jediný z mnoha živočišných druhů stvořen k tomu, aby pojmul natolik důležité informace k zachování jistých pravidel, neznamená, že se může chovat přesně naopak. To, že už odedávna zneužíváme dobrotivosti tohoto práva v náš vlastní neprospěch, je pouze naší slabinou a citlivým místem v nejedné generační linii, podotýkám lidské. Je zajímavé, že se lidé rozhodli, bez všech skrupulí, ignorovat bortící se systém našich životních vzpěr. Bohužel mi zde schází rozumové vysvětlení tohoto počinu, což je přinejmenším zvláštní, pokud se hodláme považovat za rozumem obdařené bytosti.
Kdyby byla morálka povinností číslo jedna, nechovala by se společnost tak,jak se chová, nýbrž tak jak se chovat má.Ovšem, kdo stanovuje pravidla etického i neetického chování ? Světem prozřelá, nade vše povýšená a zkažená lidská společnost, jejíž hodnoty dávno ztratily na významu? Sami si určujeme pravidla, která s oblibou porušujeme. Vážení, nechci se Vás dotknout, ale nepřeháníte to ? Sami si stanovujeme všechny poučky a zásady, kterými se však neřídíme a bezohledně boříme všechno to, co jsme tak dlouho a pracně budovali. Pak už jen stačí položit jedinou otázku. Kde by byl takový Buddha a třetina východního kontinentu, kdyby se společnost rozhodla pokračovat i nadále ve svém doposud natolik sobeckém a povrchním jednání ?
Vezměme v potaz, že jsme si už vysvětlili všechny výrazy, které potřebujeme k naší intelekttuální rozpravě a k pochopení všech závažností a důsledků, jimiž se není třeba natolik do hloubky zabývati, jelikož se v soudobé společenské hierarchii dostatečně projevili a přejděme raději k samotnému srdci celého problému.
Snad je jím nehorázná nespoutanost lidské mysli, která evidentně zapomíná na své povinnosti či přehnaný kolektivismus ve jménu tak zvaného vůdce, z jehož úst se dovídáme o bezbřehé volnosti v rozhodování a ctění lidských práv. Bohužel dochází k přespříliš výrazné transformaci myšlenek jednoho člověka na myšlenky celého světa.
Ať už je naší povinností dávat si pozor na vlastní myšlenky a vystupovat jako rozumem obdařená lidská bytost, která dokáže mluvit sama za sebe a ne se schovávat v davu mezi svými přívrženci, z těch dob jsme se snad už poučili, nebo zřetelně si určit morální zásady, abychom se alespoň nějak lišili od zvířat a jejich pokolení.
Až splníme všechny své povinnosti, dostaneme se konečně ke svému vytouženému cíli, a to určovat pravidla a využívat svá práva. Ale zvládneme to ?