Aspoň prozatím

Stalo se to. A ty nustále přemýšlíš, jak? Jak vůbec? Jak se to, kurva, mohlo stát?! Neustále někomu dáváš za vinu to, co se stalo. A proč se to stalo? A kdo za to teda může?
Jak malé dítě se dokola ptáš proč.
Topíš se po chvíli v otázkách, které v podstatě chtějí slyšet tu samou odpověď.
Nakonec stejně vždycky zjistíš, že si za to vše můžeš jen a jen ty sama.
Občas se ale stane něco, o čem víš, že ty viníkem nejsi. Znáš pravdu, což je zároveň správná odpověď. Víš, že někdo zašlapal tvůj sen a dokonce tvou naději do asfaltu. Naději, jež zrovna nemáš na rozdávání.
A najednou nějaký ubožák přišel a zničil ti den a tím i veškeré šance na krátkodobé vítězství. Nebo aspoň pocit z něj.
Mezitím... NIC. Cítíš v sobě prázdno. Jako malý parník pluješ po vodě a snažíš se svou stříkací pistolkou zničit ozbrojenou bojovou loď. A plující Červený kříž ti pomoci nedokáže. Druhá loď je nemilosrdná, všechno okolo ničí. I tvou poslední naději - plující ambulanci, která se pomalu potápí a ty nečinně přihlížíš. Tvůj pohled vyděšeně sklouzává z pistolky na bojovou loď a poté i na bezmocný Červený kříž.
Už jsi sama.
Sama se stříkací pistolkou.
Můžeš sice okolo sebe horlivé boxovat pěstičkama a zápasit s luftem, ale v téhle situaci ti to je k ničemu. Věř mi.
Je ti nanic, schoulená v koutku pláčeš, děláš, že patříš k nepříteli, a i když to on vidí, ignorují tě. I přes to všechno za tebou chodí dál, jako by se nechumelilo.
A víš, jak se takovému člověku říká? Myslím, že ve zlosti tě napadá vše možné i nemožné.
A já si říkám: Stojí ti ten člověk za to?
Zlostně se skřípáním zubů odpovíš: STOJÍ!