Čekárna

,,Dáš si sušenku?", řekla paní v čekárně a natahovala po mě ruku s obrovským sáčkem dobrot.
,,To vypadám tak hladově?", pomyslela jsem si a s díky odmítla. Čekárnu opět zaplavilo ticho, jen jsme občas zaslechly zvuky automatu, kde si muž ve středních letech kupoval kafe.

Dívala jsem se do prázdna, někdy zaostřila na pohybující se záclonu nebo koutkem oka hledala paní se sušenkami. Když se za ní zavřely dveře čekárny a ona nastupovala do právě přijetého vlaku, rozprostil se v čekárně umíněný Klid.

Lehce našlapoval a nespouštěl oči z mého černého kabátu a mých zavřených úst. Dělala jsem, že ho nevidím a mlčky bouchala do dřevěné stěny stínovací tužkou. Posadil se vedle mně a pozoroval mě mrazivým pohledem. Znervozňovalo mě to. Čím větší jsem dělala hluk, tím vážněji a mrazivěji mě pozoroval. Bylo to jako kárání za porušení pravidel, trest za mou umíněnost nepoddat se jeho náruči. Když se vážný pohled stal zarmouceným, přestala jsem. Vzala si knihu a lehce sjížděla písmena, tiše obracela listy. Klid se rozveselil a já sklopila hlavu, zdolána obecným pravidlem.

Tu přišel další. Pán s rozevlátými vlasy, oblečen v dlouhém šedém kabátu. Přisedl si. Byla to moje Hrdost, možná transvestita nebo jen opar mých myšlenek. Seděli vedle sebe, navzájem uráženi nenávistnými pohledy. Odložila jsem knihu a tiše pozorovala.

Upravený Klid a jeho pravidla tiše mlčel, ale Hrdost se ticha ani samotného Klidu nebála. Křičela a bodala slovy. Klid se rozhořčil, promluvil-chvíli pološeptem, ale potom na sebe křičeli, hlasitě a silně.

Schovala jsem knihu do kapsy cestovní tašky a odešla z čekárny.

Přijel mi vlak.