Loutka a její pán

Jak lze člověk může napsat svoje city aniž by neublížil druhým? Jak mohu je nechat nahlédnout do stran mých tajemství aniž bych je nezklamala? Jak mám být upřímná když moji upřímnost budou odsuzovat?

Mnoho dní řeším takovou zapeklitou situaci. Žiji v mých představách o lásce, iluzích kde zažívám románky z filmů, naděje kde vím, že špatné konce neexistují, ale poslední dobou mám takový špatný pocit, že neustále, pořád spíš vyhledávám zklamání, zvyšuji nároky, než abych lásku viděla takovou jakou je.

Neumím milovat tak jak bych si přála a modlím se, abych s každým člověkem už nemusela manipulovat. Jenže co když mě s lidmi baví si hrát, ale jen když se nechají? Je to má vina? Asi ano, přála jsem si abych našla člověka, který mi toto tolerovat nebude. Který se postaví proti mně a řekne "dost holčičku, teď jsem na řadě já". Ale to se nestává. Je tak něžný, že mu v očích čtu "snesu ti modré nebe¨". Ale co když chci radši být ta poddanější? Nebýt ta , která si tohle umane tak to mít bude? No asi je to tak.

Ale i když si připadám jako necitlivá mrcha, která raňuje, nemusela bych taková být. Dokážu mít ráda, a tvrdím, že jsem opravdovou lásku už našla, ale ta byla natolik odlišná, že jsem své marné úsilí být jinou skončila.

Říká se, že kluci jsou v něčem špatný, že podvádějí, ohlížejí se za hezčími. Ale holky nejsou nejhodnější. I já jsem toho příkladem. V mých představách jsem byla věrná já a můj partner mne podváděl. V realitě jsem to já ta co podvádí, a on je tzn. "věrný vůl", který pro mou lásku odpustí a nechá ze sebe dělat hračku. Hračku, kterou tak zbožňuji. Ale jak to s hračkami bývá. Přijde nová, stará mne omrzí.

Miluji když mne někdo odprosuje. To co říká myslí vážně. Že je schopen si kleknout, ztratit vše jen aby se mnou byl. Ale horší realita je, že až si uvědomí jakou roli vlastně hraje, uvidí jaká jsem a otevře oči. A to je to čeho se bojím. Vymění svého pána za svobodu.