Utápějíc se

........a ohyzdné vlaky, řítící se temnou propastí, ho táhly za sebou. A on křičel.
Bál se, ale nepustil se a vlastní volbou byl tažen hlouběji a hlouběji.
Momenty překvapené krásy byly ty tam a nehezky vypadající nebe hlásilo na poplach.
Šokovaní diváci zírali a nevěřili vlastním uším a očím.

„On křičí?“

„Jak je to jen možné?“

„On se bojí?“

Nechápali proč křičí, když si to sám vybral. Proč řve, když se sám nechává táhnout velkým vlakem, který ho strhne mezi své nenaučené zpitvořené myšlenky.
Zrůdné obrazy, které připomínají blížící se utrpení, ho nechávaly chladným a jejich rámy, ho nějak nevzrušovali.
Bál se, ale ne věčnosti. Nebál se dokonce ani smrti.
Bál se toho co se stane, když přijme život.
Když přijme bolesti, smích, radosti, slzy, úzkosti, všednosti, lásku, zlobu.....

„A co když mi ublíží když začnu žít?“ ptal se sám sebe každým dnem, stále hlasitěji.

Vlaky se stále řítí a nezastavují se. Dokonce se ani zastavit nedají.
Místností se vleče dlouhý, pochmurný smích, ve kterém i ti nejnecitelnější osoby cítí cynismus.
Cynismus na obranu své vlastní povrchnosti.
Jak jinak by se dal nazvat výsměch?
Výsměch pro druhé, který zakrývá vlastní jednoduchost.

Bolely ho myšlenky na život. Bál se života, protože neměl pro co žít. Nenašel zatím nic, co by ho donutilo k tomu, aby se životu plně otevřel.
A jak může člověk žít, když nemá pro co? A že on opravdu neměl.

„Nic jiného si nezaslouží! Jak on k druhým........“ vykřikl jeden nicotný hlas do místnosti, jenomže netušil, že jeho kritické výstupy byly jen zoufalým výkřikem.
Každým dnem křičel čím dál tím víc hlasitěji a přesto ho nikdo neslyšel.
Tak proč se potom všichni diví, že ho život bolí?