Není mi souzeno soudit

Musíme se vyřadit z řady. Jedině jako vyřazení z řady můžeme posoudit řady, do kterých jsme patřili. Nesmíme se vyřadit s negativními pocity, musíme se vyřadit naprosto nezúčastněně. Objektivní poznání neexistuje, a proto se o něj musíme aspoň snažit, abychom vyvrátili všechny nespravedlnosti dnešního světa. Jsme pubescentní hlupáci.

Náš život spočívá v komentování oblečení toho daného řadového účastníka koloběhu světa, točí se kolem základních pudů a nesmyslných odporů. Kde je fyzika, když se přijde na pubescenty? Kde je logika? Kde je Aristoteles?

Všichni v háji. Nic z toho nemáme, jsme oproštěni od času, kauzality, prostoru, tak proč nemůžeme fungovat jako bytost sama o sobě? Nad tím se Kant nezamýšlel. Proč se nedokážeme řídit morálním zákonem a zabýváme se ňadry Britney Spearsové? Proč vidíme svět na dně sklenky a na konci cigarety? Kde je náš čistý rozum, a – priori formy, neotřesitelné předpoklady, kde je Bůh? Kde jste všichni? Kde jste, když volám o pomoc? Jsem ztracen ve světě filozofie a nenávisti, neznám své pohlaví a přesto se snažím to druhé ukořistit, doufám v záchranu velryb a přitom jen sedím doma na zadku, hledám smysl života na chatovacích stránkách, žiju životem bídníka – beatníka, jsem malé nic, červ, látka bez formy, forma bez látky.

A proto vás nemohu posoudit. Jsem zde sama jako jev, cítím se spoutaná a přitom své okovy nevidím, jsem tedy sama o sobě – ne, nemohu být, mé smysly mne klamou!

Kde jsme? Kde jste?