Pohledem z okna

Stála jsme u okna a dívala se na ten poklidný svět venku. Dnes byl až podivně poklidný. Slunce svítilo tak napůl. Část něj byla schovaná za šedomodrým mrakem. Ten mrak byl jen jeden. Zbytek oblohy byl modrý, ale ne tak krásně, jak někdy obloha bývá. Jakoby občas zářila až přehnaně jasnou modří. Dnes byla obyčejně bledě modrá. Měla takovou tu barvu, nad kterou se člověk nepozastaví a nezamyslí. Dnes ani dokonce vítr nevál. Jediný lístek ze stromu nespadl, jaké bylo bezvětří.
V žádném z těch rodinncýh domků, které jsem z mého okna viděla, se nic nedělo. Nikdo před nimi nestál a po nikom nehulákal. Nikdo neopravoval střechu a nikdo nenatíral plot. Nikde nebyla živá duše kromě pár kček, které ledabyle seděly na okenních parapetech.
Po silnicích se sem tam projelo nějaké to auto, ale ani jedno z nich nebyla limuzína či starý fiatek. Nic k podivování.
A tak jsem seděla u svého okna a bezmyšlenkovitě civěla na ten nudný svět.
A v tom jsme si to uvědomila. Jsem mladá musím si užívat. Představila jsme si sebe samou, když mi bude padesát let. S vráskami na čele budu sedět u okna a dívat se na ten nudný svět. Třeba nebude tak nudný. Možná bude na ulicích někdo křičet a nebo možná vůbec nebudu u okna, ale budu luštit křížovky nebo se dívat na receptáře. Ale smysl zůstane stejný. Budu vzpomínat na to, co jsme dělala, když jsme byla ještě plná života. Ta představa mě děsila.
Odlepila jsme zraky od mého okna, rychle jsme se oblékla a vyběhla ven. Na tu ulici, kterou jsem ještě před chvíli pozorovala z okna. TeĎ byla hezčí a možná ani nebyla tak nudná. Rozběhla jsem se a užívala si toho všeho co mám před sebou.
Večer, když jsem se chystala ulehnout jsme se chtěla kouknout z okna, ale místo toho jsem učinila jinak. Zatáhla jsme závěs a rozhodla se, že ono okno raději nechám pro tu dobu, až mi bude padesát a budu vzpomínat na ty časy, kdy jsem si pořádně užívala života a vyváděla neuvěřitelné hlouposti.