Střední školy

Někdy si připadám jako ve světě nespokojenců. Kam se otočím, slyším jenom brblání na tu strašnou pakárnu, zvanou Koncentrák, Barák, Cvokárna, Ústav - neboli něco, co je ve formální společnosti a nebo ve společnosti jedinců již rozumných nazváno pojmem „Střední škola“. V České republice se najde jen málo opravdu šťastných středoškoláků, kteří přes víkend nemohou dospat, vesele si píší úkoly navíc a v pondělní ráno si natáčí budík o pár hodin dříve, aby mohli radostným poklusem do své milované budovy. Nepopírám, že takoví lidé by asi byli většinou, včetně mě, považováni buď za blázny, nebo za rozené optimisty, kteří si i na zlomené noze v nekvalitní sádře počůrané potulným ořechem najdou něco skvělého. A takových opravdu moc není.
Když už se ale pohybujeme u těch extrémů, bojovníků na opačné frontě tu máme požehnaně. Jen si to představte, třeba se v tom najdete: V pondělní ráno zazvoní nenáviděný budík. Mám ho nastavený nadvakrát, abych si mohla ještě pospat. Probudím se, a zjistím, že se mi úplně vykouřilo z hlavy zkoušení z fyziky. Čistím zuby a přitom se učím. Snídám a přitom se učím. Jedu do školy a přitom se učím. Ještě před první hodinou se ve třídním stresu snažím do hlavy nacpat poslední vzorečky. Učitel mě nevyzkouší (tzn.polovina pracně naučených informací odplouvá do neznáma).
Přestávka. Společně nadáváme nad množstvím učiva, které mnohonásobně převyšuje kapacitu našeho mozku. Asi stokrát v nás povstává a zase se ztrácí odvěká filosofická otázka : „K čemu mi to je?“. Samozřejmě, jako pokaždé za všechna ta léta, zůstává nezodpovězena.
Další hodiny, pár testů, oběd. Pokouřeníčko v parku, při kterém můžu sledovat své očividně znavené kamarády, jak se strachují o svůj další školní osud.
A další hodiny. Zasloužený spánek v dějepise. A teď hurá, k patnácté hodině dochází ke svatému smilování a jde se domů! Tím ale školní kolotoč nekončí. Doma člověk vydechne (Na úkoly mám přece ještě času dost), stráví čas u nějakého stupidního seriálu, načež přijdou rodiče, co chtějí nemožné. („Nemáš přece žádnou jinou povinnost než školu!“). Když vynecháme pár hodin strávených u počítače, sportem, či jinou každodenní činností (například povinnou četbou k nové maturitě), nastává večer a já se začínám opět chvět neklidem. Stihnu do zítra napsat esej o Přemyslovcích a zároveň vyrobit slepou mapu? Nepřesunul se náhodou termín písemky z biologie? Všiml si dneska Petr mých nových naušnic?
Opět se jdu připravovat na školu. Kolem desáté začnu stresovat, už bych měla jít spát, abych zase neusínala ve školních hodinách, ale na druhou stranu bych se ještě měla jít mrknout na tu chemii, vůbec to nechápu, co když propadnu? Ale nechám to na ráno, to snad stihnu.
A ráno začíná kolotoč nanovo. Není divu, že v takové situaci je pátek dnem požehnaným, dnem, kterému by se měli pomalu dělat oběti, něčím, čeho se člověk prostě nemůže dočkat.
Připomíná vám to něco? Srdečně doufám že ne, ale troufám si tvrdit, že hodně studentů je v téhle chvíli pohoršeno tím, jak jim vidím do duše. Povětšinou to budou studenti gymnázií a něco takového píšu jen z jednoho důvodu – přesně tímhle jsem si prošla a mí bývalí spolužáci také. Věčně balancovali mezi názorem „ Škola je mi ukradená, hlavně ji prolezu“ a touhou něčím být, něco dokázat. Řešením ale není hledat rovnováhu mezi těmito dvěma názory. Řešením je položit si jinou otázku : Jsem na pro mě vhodné škole? Šlo by to i jinak?
Já si ji položila a dokonce jsem měla i dost odvahy na to, abych jednu dlouhou a útrpnou etapu života skončila. Stále ale potkávám staré spolužáky, stále je vidím lačně tahat uklidňující nikotin o obědové přestávce v parku, a je mi jich líto. Se střední školou je to jako s prací, může být jakkoliv dobře placená či prestižní, ale pokud nás to tam nebaví, šťastní tam nebudete. Se střední školou je to stejně jako se severní Koreou, kdyby lidé vevnitř věděli, že hned za kopcem najdou stokrát lepší život, neváhali by. Se střední školou je to jako s hodně situacemi v životě: Není lehké se rozhodnout, ale mnohem těžší je uznat, že jsem v rozhodování udělala chybu, vrátit se na začátek a vydat se jinou cestou.
Já to zvládla a můžu říct, že je to jedna z mála věcí, na které jsem v životě hrdá.
Pokud jste se našli v prvním extrému, můžu vám jen tiše závidět a pokud v druhém, tak budu hlasitě křičet a mlátit vás učebnicí do hlavy. Ono totiž jde přestat, jde chytit svůj život do rukou a konečně ho obrátit směrem, který je pro nás vhodný. Kdyby vás odsoudili na 4 roky do vězení, možná budete nadávat a opravdu se vám tam nebude chtít, ale položte si otázku, nejste v něčem podobném nyní dobrovolně? Nečekáte jen „až to skončí“? Neřekli jste už asi pěti lidem větu typu: „ Nebaví mě to, ale už to nějak doklepu.“? Neodpočítáváte vteřiny od pondělní osmé ranní? Pokud jste si alespoň na jednu z těchto otázek odpověděli kladně, opravdu mi věřte a změňte školu, ať už je při tom jakékoliv uskálí. Já to udělala a stojí to za to.
On je totiž rozdíl žít pro sebe, a přežívat pro kariéru..