Hle! Kolik to krve na mně!

Vstanu a dojdu si pro něj. Je v kuchyni, jsou tam čtyři. Tak si teda jeden vezmu, už ani není třeba vzpomínat a zamýšlet se proč, podívám se do sebe a říznu. A pak znova až si pořežu celý obličej. Pak ruce. Hruď, sjedu níž a břicho. Zkusím záda, kam dosáhnu. Teď nohy. Najednou sedím v teplé kaluži, příjemně mě hřeje. V ní je pravda, v ní je dobře. Cizí křivdy se tu válí, už nejsou ve mně, je to úleva. Nechtěla jsem se zabít, to ne!
V chodbě máme velké zrcadlo. Dámy a pánové hle! Kolik to krve na mně! Nelekejte se ale, vždyť to jsem já, pořád já, ta stejná já. Pořezaná SKORO do posledního místa.

Tak si sbalím věci a vyrazím do školy. Pokud bude hezky, vezmu si šaty. Cítím tu představu, cítím se líp, líp než kdykoliv jindy, je mi moc dobře. Když mi krev steče do očí utřu ji papírovým kapesníkem a jdu dál. Blížím se ke škole. Spousta kamarádů. Jsem bezstarostná holka. Jsem vždycky tak veselá, upovídaná, hrozně ráda se směju, směju se často. Jsem tak pozitivní..tak moc...
"no ahojte" ..
....
"jak se máte?"..
...

Počkejte, vy mě nepoznáváte? Teď? Když se na vás konečně můžu usmát upřímně? Mně je dobře, dneska je krásný den. Slunce hřeje! Jo myslíte tohle? Řezné rány všude kolem? Ale jděte, to nebolí. A víte co? Bolí to míň než normálně, víte? Tak kdo se semnou chce pobavit z očí do očí? Konečně tak jak jsem? Nikdo? Nebojte, vždyť já si utřu tu krev.

Matko moje! Ty, ty mě nepoznáváš? Sama jsi řezala tak hle, toť i dílo tvé. Všem vám říkám, tohle jsem já. Já, naruby. Co bylo uvnitř si akorát tak projednou vyplulo napovrch. Tomu hebkému povrchu pak zas dobře uvnitř. Ale mně je takhle dobře, zajímá to teda někoho??????

Takhle já bych chtěla žít každým dnem. Jen se dívejte, jak se hojí a znovu prořezávají. A pak si kurva rozmyslíte, kdo další si řízne!!! Jsou tam ještě poslední místečka, tak směle do toho! Jen ať vidíte, že už jich moc není...