Osud laboratorní myšky

Víte, docela mě děsí představa, že bych byla laboratorní myška. Prostě si vymyslí nějaký lék, zrovna dnes jsem slyšela o virech, které zabíjejí v těle bakterie, a na mě ho zkusí. A já, jakožto bezmocná myška s těmi jejich pokusy neudělám. Jako bych byla předurčena tomu, umřít nebo přežít na úkor lidské vědy. Lidské vědy, víte?
A tím se dostávám k otázce osudu. Nemám možnost se rozhodnout, rozhoduje za mě někdo jiný, jistý Vědec. Vědec ovládá můj život, rozhoduje kolik látky na mě zkouší a já jen očekávám jaké bude jeho další rozhodnutí. Já.. jako bych nemusela nic dělat, protože za všechno může vědec a já nic neovlivním.
Vlastně o to tady jde, teď už promlouvám jako člověk. Nemám ráda obracení na osud. Protože nezdá se vám to trochu demotivující, říkat si, že za všechno může někdo nade mnou. Ne Vědec jako u myšek, ale třeba Bůh nebo Život.
Cokoliv bych udělala, zdůvodnila bych to tím, že je to osud, já to neovlivním. A mohla bych se zbavit všech výčitek svědomí, ale i jakékoliv cílevědomosti. Jsem zvědavá, co přijde, ale neovlivním to, tak co se snažit.
A navíc, podívejte se kolem sebe, projeďte v myšlenkách celou planetu a uvidíte přes 6 miliard naprosto rozdílných lidí. A napište všem těmto lidem osudy a ještě je propleťte. Žádný osud, život je v našich rukách a osud planety také. Tak už žádné, ono to nějak dopadne.
A pokud budete laboratorní myška, hledejte díru v kleci. Vždyť to nemusí dopadnout všechno podle vůle Vědce...