Snad žil, snad byl...asi ho miloval, jen pro něj žil

„Na tomto místě odpočívají kosti jedince, který byl krásný, nebyl žárlivý, měl sílu, avšak neznal zpupnost, byl statečný- ale ne divoký a měl všechny ctnosti člověka bez jeho chyb.“
Lord Byron

Snad lepší než člověk, možná ideál. Spoután s nadpřirozeným světem, s místy o kterých nemáme ani ponětí. Kdo uchvátí srdce člověka natolik, aby se stal součástí jeho života?! Kdo žárlí bez zpupnosti, a jak je možné, že drásající rány života nezanechají v jeho srdci jediný šrám? Obyčejné zdání či nadsázka ironického světa? Co je to krása? Ta nadpřirozená, nebeská nikým nespecifikovaná ctnost? Duše v závoji. Černém nebo bílém? Pouhopouhá iluze, vše dohromady? Možná. Nad hrobem jedince spadla poslední hvězda. A už jen bludiště inspirací a samoty zbývá. Objeví se záchvěv štěstí při zablesknutí vzpomínky. Voláni o pomoc, jak vrátit čas. Zvláštní noc, kdy pero drásalo sněhobílý papír, tehdy už byla jeho jediný společník. Snění o říši zázraků, aspoň naposledy se znovu setkat. Cítit se být milován a znamenat pro někoho onen smysl života. Jak zabránit času, aby nám bral naše milované? Už tolikrát položená otázka. Teď už jen řádky v obálce skryté, mlčky píší svůj příběh, který musel jednou skončit. Slzy skrápí poslední dny a oči pálí, když se horká slza vydává na svoji cestu, kde zanechává mrazivou stopu. Těžko hádat pocity toho, kdo stojí nad hromadou hlíny, která ho dělí od něčeho co miloval. Jen hlína, nebo nekonečná cesta na druhý břeh? Nekonečná? V poměru k čemu? Je snad delší než sám život? Odpovědi zná jen ten, kdo ztratil a ten co za to zaplatil. Všechno se to nějak rychle sběhlo, souhra života a smrti. Jedna se dotýká prsty druhé, jako by si spolu tančily hru na život a na smrt. Jediné jisté je, že pro to co miloval byl, pro to co miloval žil a kus srdce, s ním pohřbil.