Opona se uzavírá,klapka spadla

Rozednívá se...

S odzbrojující silou cítím jak se mi vlévá do žil má droga, mé morfium, má životodárná energie co se mě snaží udržet při životě a já stále vzdoruji,jo já vím jsem cynik a je to paradox...místo abych bojovala a mrhala tak časem o svůj mizerný život radši se tomu poddávám a čekám na odproštění od těch pout co mě svírají stiskem pevným jako ocel...

Ne nesnažím se žít kvůli sobě,natož si snad ještě užívat života,ne to fakt ne...Ale nechci vidět ty potůčky oněch slaných drahokamů, co si najdou cestu z jejich očí na jejich tvář a upadnou v zapomnění času... Ale na to ještě připravená nejsem,podívat se do jejich očí a vidět jejich-svou bolest...ještě chvíli,ještě ne...říkám hlasem tak slabým jako když peříčko lehkým fouknutím a následně jemným zašuměním,pošlete do prostoru co svým nekonečnem připomíná navlečenou nit šňůry perel v jejíchž lesku se odráží kouzlo i nenávist života.

Chtěla bych... je toho tolik co bych chtěla ještě prožít,proletět se mezi nadýchanými,hustými polštáři zbarvených do bílé barvy,cítit tu žhavou kouli roztaveného zlata v zádech a slyšet jemné tančivé zvuky co zpívá sám vichr...Chtěla bych když se vše kolem probouzí do nového dne, bosýma nohama se toulat po louce rosy co tak připomíná křehké skleněné slzy a lehnout si mezi luční kvítí a vnímat kolem sebe tu krásu a vůni němé a přitom zvučné přírody....Chtěla bych polibek,sladké a tak něžné ochutnání rtů jako motýlí pohlazení...

Dochází mi síly,opouští mě má energie,vyprchává z těla pryč a já zase cítím jak upadám do té apatie,která se stává mým vězením a já jejím otrokem...
Klesám na kolena...

Stmívá se...