Slohovka- Kdo nepocítil ran, jizvám se směje.

[Shakespeare William]
Kdo nepocítil ran, se jizvám směje.

Když jsme mladí, jsme volní, šťastný, bezstarostní, málokdy zodpovědní – doopravdy šťastní.
Ale pak dospíváme, pomalu, ale i přesto rychle jako voda a s prvními příběhy života, přicházejí nové zážitky, a tak i nové rány. Dosud nepoznané, které tak strašně bolí.
Bolí, pálí a najednou chceme, aby to už skončilo. Ta svíjívá bolest vnitřností a tlak na prsou – na srdci a na duši. Najednou nás trápí i to nejmenší zákoutí v nás samotných. Ty nepatrné zatáčky mysli, ve kterých občas i zabloudíme a ztratíme se. Sami v sobě a je jenom na nás, abychom slepili svoje rány, protože za nás to nikdo neudělá.
A po čase, kdy se rána zacelí a udělá se jizva, můžeme se na ni z vrchu podívat a dokonce se i usmát, ale víme, že to nikdy nepřestane bolet. Už to nikdy nebude jako dřív, tak jako před tím.
Když jsme mladí smějeme se, protože nevíme jaké to je.