... Poutníkovi ...

Byla noc... Ta krásná tmavomodrá tušová noc, kdy měsíc raději nesvítil a schovával svou tvář za klenbou tmavých mraků. Často jsem v takových chvílích sedávala na okně a dívala se ven, jak vítr cloumá s oním jediným stromem, který mu stojí v cestě. Pozorovala jsem, jak ho pevně svírá, ohýbá jeho korunu, drásá jeho kůru a pohrává si s jeho větvemi. Byl nemilosrdný a krutý. Zvráceně jsem pozorovala tu bolestně krásnou podívanou a nacházela v ní jakousi prazvláštní potěchu. Líbilo se mi to. Zbožňovala jsem to. A nenáviděla zároveň. Častokrát jsem byla tím větrem, vmetala lidem do tváří to, co nechtěli slyšet, to, jsem věděla, že je zraní, to, co viděli, ale nechtěli si to přiznat. Byla jsem stejně nemilosrdná. Milovala jsem to a nenáviděla..
Najednou se něco změnilo. Vítr se zklidnil. Už nefoukal tak silně a krutě. Stal se z něj vánek, co hladil zraněné šrámy. Něžně foukal na místa, která sám zranil. Dotýkal se listů, houpal je, jak malé dítě v kolíbce, uklidňoval svou tichou písní. Snad jako by si myslel, že zapomene. Že zapomene na rány, co mu sám způsobil. Jsme si podobní, i já doufala, že oni zapomenou. A také ano. Oni ano, já ale nemůžu. A tak čekám. Čekám, že se třeba jednou něco změní... Že přijde ten někdo, kdo zná ten pocit.. Být vítr...