Smích nebo pláč...

mladý člově by se měl smát...užívat si radosti z mládí, keteré má...z toho, že je celý život před ním...že ho čekájí příjemné a pěkné chvíle...

ale jak...? jak se smát, když to nejde...? když jediný důvod, který měl, už nemá..? proč se tedy smát...? pro lidi okolo něho...? aby si všichni mysleli, že je oki...? proč...? vždyť má to vůbec cenu...? poslední síli vydávat za smích...?

jediný důvod proč se smát je pryč...a je pryč jen kvůli hlouposti...vždy věděl, jak rozesmát...jak potěšit...jak zahřát u srdíčka...stačilo jedno slovo...stačil jeho hlas...jeho zpráva...cokoliv co se týkalo jeho a svět byl opět krásný...veselý...malovaný těmi nejpestřejšími barvami...

a teď...?!!! co teď...? udělala chybu, za kteru si nese následky...nikdo to nevidí...nikdo ani netuší jak ji je, když sedí a kouká z okna...když je sama...když vzpomíná..když myslí na něho co asi teď dělá...jak se asi má...jak se měl ve škole...co dělal celý den...jestli na ni vzpomíná...jak na ni vzpomíná...jak se asi ona cítí, když se směje a dělá jako kdyby se nic nedělo..jako kdyby bylo všechno ok...ale všechno je opačně...nic není jak by mělo být...nic nemůže jak by mělo být...a proč vlastně...?!! kvůli tomu, že si vybrala víru...dala ji přednost...věděla, že ji bude chybět...věděla, že to bude bolet...že bez něho t bude hrozně těžký...ale udělala to...a to se nedá vrátit zpět..kdy se vlastně smála opravdu upřímně...kdy to vycházelo ze srdíčka, že by se smálo i to srdce...nebo tedy aspoň to co z něho ještě zbylo...ten kousek který zůstal se už snad ani srdcem nazývat nedá...

jediné co by si přála, je vidět ho...jen jednou...naposled...jeho krásný smích, který ji hřál po celém těle...vidět jeho krásná hnědá očíčka, která vždy zářila radostí, když byli spolu...přivonět si k jeho voňavým vláskům...držet chvilinku jeho ruku, v které se ta má vždycky zdála tak malinká...obejmout ho a cítít ten pocit, který nikdo nikdy dát nemůže...jen on...pocit, který se ani nedá popsat...v tu chvíli se vše zastavilo a já "lítala"..poslední polibek...jeho hebké, sladké rty, které umí tak skvěle líbat...a naposledy mu pohlédnout do očí a říct, že mě to hrozně moc mrzí..a že ho stejně nikdy nepřestanu milovat!!!

stane se to snad někdy...? je to možné..? splní se mi aspoň tenhle sen, když už jsem tamty zahodila (ale stejně žijou dál ty sny..pořád doufám)...chci snad moc...?

nevím...nic z toho nevím...ale když umře naděje a sny, tak člověk už nemá pro co žít...už je z něho jen prázdná duše...

DUM SPIRO, SPERO!!!