Nic nečiní člověka lidštějším, než láska ke zvířatům.

Planeta Země. Obývá ji několik miliard druhů živočichů. Jeden z těchto druhů se však vyvinul jinak, než všechny ostatní. Říkáme, že byl tento druh obohacen o inteligenci. Ano, je to člověk. Člověk však začal přetvářet Zemi ke svému obrazu a svým potřebám. I přestože máme morální hodnoty, se však rozvíjíme na úkor dalších obyvatel naší planety. Těmito obyvateli jsou zvířata.
Lidstvo ve své historii ukázalo, jak se dokáže chovat k jiným rasám stejného druhu. Ukázalo, že je dokáže vyhladit, nebo zotročit. Ať již kvůli svému pohodlí nebo ukázce vlastní moci. Problém rasizmu je dnes naštěstí pouze na několika místech naší planety. Bohužel druhová nadřazenost je člověku zřejmě vlastní a většina z nás si to ani neuvědomuje. Vždy jsme žili na úkor jiných druhů, moderní civilizace a husté osídlení planety však posouvá tento problém na jinou úroveň. Je třeba se zeptat: Proč jsme dopustili vyhynutí vzácných druhů? Proč některé druhy zvířat vidí za svůj krátký život jen klec? A nakonec, je lidstvo ještě schopno lásky ke zvířatům? Pokusíme se najít odpovědi na tyto otázky, ale nejdříve je třeba podívat se na fakta a okolnosti, kvůli kterým si tyto otázky vůbec pokládáme.
V minulých stoletích probíhala po celé planetě velká kolonizace. Evropské státy získaly možnost cestovat okolo světa a otevřeli si nové obzory. Získali jsme nové technologie i suroviny, ale za jakou cenu? Mnoho míst na Zemi bylo naprosto izolovaných a život na nich se vyvíjel úplně jinak než v Evropě. Jiné podmínky k životu dali vzniknout nejrozmanitějším druhům zvířat. Tato zvířata byla vybavena pro přežití v jejich malém světě. Evoluce však nedokázala počítat s člověkem. Rychle jsme rozvezli choroby, které se vyskytovali jen v Evropě po celém světě. Na to nemohlo být žádné zvíře připraveno. Některá se dokázali adaptovat a vytvořit si protilátky. Spousta druhů to však nedokázala. Je pravděpodobné, že vyhynuli i druhy, které jsme nikdy nedostali příležitost poznat. Jiné druhy zvířat byli exotické a kolonizátorům připadali velice zajímavé. Některé se začali používat jako zdroj surovin – kůže či slonoviny. Jiné pak ke sportovnímu lovu. Od začátku 17. století do poloviny dvacátého jsme zcela vyhubili stovky druhů zvířat, které naši potomci už nikdy neuvidí, a je možné, že některé z nich jsme nepoznali ani my. Mnoho dalších druhů se kvůli nám ocitlo na pokraji vyhubení. Musíme kontrolovat jejich početní stav i životní podmínky. To je velmi komplikované, proto musejí vznikat rezervace, ve kterých se pečlivě dohlíží na jejich život a prosperitu. Většinu těchto druhů dokázali organizace ochránců zachránit a jejich počty se každým rokem zvyšují. Nikdy však nedosáhnou úrovně, na které kdysi byli. To je cena za moderní život.
V posledním století Země zažívá populační boom, způsobený lepší kvalitou života ve všech jeho ohledech. V tuto chvíli žije na naší planetě více než šest miliard lidí. Lidí, kteří si již zvykli, že maso je dostupná potravina. Proto máme na zemi 15 miliard prasat, 20 miliard skotu a více než 70 miliard kusů drůbeže. Tato čísla bohužel nejsou zkreslená a většina z nás si ani neuvědomuje, že jsou takto vysoká. Pokud by tato zvířata žila svobodně, nenaskládaná na sebe ve velkochovech, naše planeta by už nemusela být naše. Možná si myslíte, že je tedy dobře, že se nám tu nepotuluje 15 miliard prasat, ale podívejme se na podmínky, ve kterých jsou tato zvířata nucena žít. V mnohých velkochovech je na prostoru 3x4 metry 8 krav. Každý ví, že kráva alespoň dva metry čtvereční zaplní. Takto vypadá velkochov. Vykálet, nažrat, vyspat. Nic jiného tato zvířata nemohou. Nakonec jejich život ukončí šok elektrickou pistolí do hlavy – v tom nejmilostivějším případě. V některých velkochovech se zvířata nechají vykrvácet z krční tepny - pověšená hlavou dolů, v obrovských bolestech (častým argumentem je, že zvířata necítí bolest jako my. Avšak, proč by příroda obdařila zvířata smysly? Proto, aby necítila?). Je potřeba takovýchto způsobů, nebo jde zvířata chovat i humáněji? Velkou popularitu dnes získávají takzvané biochovy. Zvířata v nich mají výběhy a naprostou svobodu pohybu i potřeb. Zabíjena jsou tak, jak se zabijačky dělají již několik staletí. Bohužel tyto chovy jsou převážně v Rakousku, Německu a Švýcarsku a je jich velmi málo. Odhadem tvoří tyto chovy necelé procentu produkce masa na světě.
Je tedy člověk ještě schopen lásky ke zvířatům? Ano, ale takovýchto lidí je velmi málo. Někteří máme domácí mazlíčky, které milujeme. Někteří milují zvířata tak, že odmítají jejich maso. Činí tato láska člověka lidštějším? Nemyslím si. Historie ukazuje, že lidské je podrobovat si slabší druhy i rasy. Lidské je bohužel žít na úkor někoho nebo něčeho jiného a zabírat takto uvolněný prostor. Dalo by se říci, že lidské je nejen přežít, ale hlavně rozrůstat se. Autor citátu se díval na slovo „lidštějším“ poněkud zkresleně. Měl by naprostou pravdu, kdyby řekl: „Nic nečiní člověka tolerantnějším, než láska ke zvířatům.“ V letech 1707 – 1754 kdy Henry Fielding žil myslel tento citát jistě dobře. Dnes je bohužel nepoužitelný, protože jsme zjistili, že co je lidské, bylo většinou i zlé. Lépe vyjádřil náš vztah ke zvířatům Milan Kundera, řekl: „Skutečná mravní zkouška lidstva, ta nejzákladnější, záleží v jeho vztahu ke zvířatům. A zde došlo k základnímu selhání člověka, tak základnímu, že právě z něho vyplývají všechny ostatní.“