Omyl tohodle světa?

Jaké právo má člověk na to, aby ublížil druhému člověku, aby zničil jeho život? Dává mu to snad nějaké výsostné postavení, či snad nějaké zvláštní povolení? Každý přece žije svým životem a chce ho žít tak, aby byl spokojený, proč se vždycky vyskytne někdo, kdo ho dokáže dokonale převrtat a pokazit? Život, který mohl být tak šťastný se rázem změní v peklo. kdo na tohle dává práva?
Proč? Proč má někdo touhy, aby zničil toho druhého? Nenávist, závist, touha? Něco jiného? Spousta možností, hlavně, že ten druhý padne na dno.
Proč existují takové svině? Každý má právo na to, aby žil tak, jak si zaslouží, proč jim ho ostatní berou? Nikdo nepřeje nikomu štěstí, to je tou chybou, každý vidí jen sám sebe a nepohlíží na to, jak se cítí ten druhý, kam jsme se to dostali?
Tohle není svět pro čestné lidi, existují ještě? Co vůbec znamená ta čestnost?
Největších ran se dočkáme od těch, kterým nejvíce věříme. Ti nám dokážou natolik zkomplikovat život, že se s tím do smrti nemusíte smířit. Třeba si smrt opatříte sami, vlaky jezdí pořád a žiletku koupíte kdekoliv.
Ale proč? Co vede toho trýznitele k tomu, aby zpackal život třeba stařence, nebo malému dítěti? Touha po jeho uspokojení? A jsme zase u toho, člověk myslí jen na své potřeby, na pocity těch druhých se neohlíží. Nejspíš si myslí, že co dělá dobře jemu, to se musí líbit i druhým, ale raději se neptá, aby se mu náhodou nedostalo záporné odpovědi.
Nevinná stařenka, která si žije v rámci možností spokojeně svůj nebohý život, ukáže se teenager, kterému se zachce jejích úspor a je schopný ji kvůli tomu fyzicky ublížit. Co všechno jsme schopni udělat kvůli penězům, ani nechci vědět, čeho všeho je člověk schopen kvůli popularitě a dalším věcem.
Druhým příkladem může být již zmíněné malé dítě. Proběhne proces sebeuvědomění. Největší autoritou jsou rodiče, jim se přece věří a rodič by neudělal nic, co by nebylo správně. Jednoho dne navštíví své malé dítko v dětském pokoji a neustále to opakuje, dokud to nepraskne. A co se stane, až to praskne? Dobře, odsedí si pár let, možná dostane jen podmínku, ale co to dítě? Jak ono se zbaví své zkušenosti? Nijak, nese si v sobě celý život svůj traumatický zážitek, obviňuje se, že ono je to špatné, třeba se i trestá. Kdo mu vrátí ztracené dětství, dětství plné strachu, hanby a bolesti, to dětství, které mělo být nejbezstarostnější částí jeho života? Kdo mu vrátí jeho vlastní identitu? Nemluvě o sebedůvěře, kterou si neodnese do budoucího života. Bude se potácet dál a návaly vzpomínek ho budou ubíjet.
A co z toho všeho? V prvním případě několik peněz, o které mladík připravil penzistu, v druhém případě uspokojení, které se každým dnem opakovalo a prohlubovalo. Kvůli takovýmhle věcem jsme schopni ničit životy ostatním. My, lidé, kteří by měli být nejinteligentnějším článkem tohoto světa. Přijde mi, že ta inteligence je trochu opodál a úcta k soukromí druhého dávno zmizela.
Viděli jste snad, že by nějaké ze zvířat zneužívalo své potomky? Zvířata, jediný dokonalý koloběh života, bez zášti, nenávisti, lhostejnosti, podvodů, krutosti pro dobrý pocit. Všechno dělají jen proto, aby přežili, základní tematika jejich života. Nezabíjejí pro radost, nebaví se utrpením druhých, bojují o svůj život. A i do tohohle koloběhu člověk zasahuje, jak může. Týráním zvířat projevuje další ze svých slabin. Člověk není dokonalý, člověk je omyl přírody, zkáza tohohle světa. I já jsem zkáza, mojí největší životní chybou bylo už jenom to, že jsem se narodila.
Největší chybou bylo asi to, že vznikl člověk, nebýt lidu, neodehrávaly by se krutosti, které jsou na denním pořádku. Teď někde někoho zabil, zbil, zneužil, znásilnil, okradl, někdo zemřel a já si tu v klidu píšu tenhle sloh, jakoby se nic nedělo. To je úroveň!