Nechci karafiát! Utrhni raději kopretinu!

Holčička, dívka, slečna, panna, paní, dáma, madam...Je vším a zároveň ničím. Je velká i malá, mocná i bez moci, zdravá i nemocná, zlá i hodná, odmítaná i vítaná, šťastná i nešťastná, mladá i stará, šeredná i krásná, smutná i veselá, je černá i bílá. Ptáš se, kdo je to? Kdo může být takový a zároveň nijaký, neviditelný i viditelný, chtěný i nechtěný? Smrt přece. Ta má spoustu vlastností, ale každý vidí jen tu, kterou chce. Smrt není zlá, to jen lidé ji zlou dělají..
Jde po hřbitově a dívá se na výsledky své práce. Je spokojená nebo ne? To nevím. Smrt je prý bezcitná. Ale svou práci odvádí poctivě. Náhrobní kameny jsou porostlé mechem a břečťanem, symboly smutku, zla, vytrvalosti a věčnosti. Klasické hřbitovní kvítí. A Smrt si v duchu chválí Nerudu. Má vůbec smrt ducha? Nebo ona sama jím je? Smrt není ani člověk, ani duch. Nevím, ale myšlenky určitě má. Tedy ať si v myšlenkách chválí Nerudu.
A co se ještě prolíná jejími myšlenkami? Zdá se jí podivné, proč ti hloupí pozemšťané sází na hroby květiny. Nehodí se tam. Jsou barevné, veselé, lákají hmyz. Hřbitov je místem odpočinku a klidu, květinám samotným se tam nelíbí. Ony chtějí žít, veselit se, množit se, lákat motýly a bzučící včely, užívat si teplo.. Hřbitov není vhodné místo. V noci je tam chlad, mlha, smrt na ně dýchá ze všech stran. Chtějí pryč, ale nemohou, protože jim to nikdo nedovolí. Jsou zavřené, oddělené od okolního světa čtyřmi zdmi z červených cihel a dívají se na smutné náhrobky z chladných kamenů. Babičky macešky se shlukují a říkají si novinky, kdo kde zemřel, proč a jak to smrt zařídila. Jindy, když mají deprese, vyprávějí si nejsmutnější příběhy mrtvých lidí na hřbitově. Ale vítězný příběh je těžké určit. Jedna všechny přesvědčuje, že nejkrutější byla smrt, když vyšla vstříc dvěma milencům. Druhá tvrdí, že nejhorší byla smrt malého miminka všemi obletovaného a milovaného. Třetí říká, že nejsmutnější je úmrtí matky od pěti dětí. Čtvrtá zase, že by dala život tomu krásnému mladíkovi, kterému z nešťastné lásky puklo srdce. Vždyť mu bylo pouhých 20 let!
Příběhů je spousta. A vždycky bude někdo smutný, nešťastný, zklamaný a opuštěný. Když odejde někdo, koho máme rádi, bude nás to bolet. Láska a přátelství jsou mocné. Ale smrt bývá často mocnější. Proto co nejdříve po ní musí nastoupit klid a mír a smíření, aby zacelily škrábance. Nové přátelství, aby začalo hojit povrchové rány a nová láska, aby zahojila a odstranila hluboké díry v srdci. To jsou jediné léky. Komplikace ale mohou nastat, když se začne vtírat do myšlenek minulost. Proto si ulevte slzou. Jednou, dvěma, třemi, klidně deseti. Ale nežijte jen ze vzpomínek a snažte se ty smutné a zlé potlačovat, a do popředí dostávejte ty šťastné, při kterých se budete usmívat. Teď žijete v přítomnosti, tak se tedy i chovejte a neteskněte po něčem, co bylo.