V PRACH MOTÝLÍ METEOR

Sám cítíš touhu naplněnou motýlí vůní,
snad na kousky prachu nejsou zrovna oni,
zrovna, když odlomím ti kousek nebe,
jako věčně trhal bych si snad tebe.

Jak se ten prach dobře prosívá,
mezi mými prsty už nic nezbývá,
znám tě jen jako pouhý dotek,
a přec hvězdný prach ze zdí ztek.

Jen semínko prachu zůstává na dlani,
na čáře osudu jsme proti sobě poštvání,
staneš se konečně pozlacenou výšinou,
staneš tváří tvář nocí nade mnou.

I poslepu cítíš motýlí prach,
co jako záblesk neurčitý zbyl z nás,
tu náhle meteor okouzlí mě křídly,
ta hrdost vzala černo i s dalšími díly.

Zázrak neviním, že obrací tvou zem,
že dáš semínko prachu zrovna sem,
a vykvetlí motýli jsou tak vycpaní,
zobrazení v téhle kapce poslední.

Napít se chci tvých hrdelních tekutin,
aspoň kousek zlaté záře odviň,
poslední bezverší je umírněné záplavou,
snad divím se, že meteor jde cestou rezavou.