Zařizují se pro sebe

„Hej Tony, jdeš s námi?“ ptá se mě spolužák a skládá si věci do tašky.
„Ne“ odpovím a jsem připraven odejít.
„A proč ne?“ zdržuje mě spolužák.

A pro jo? Končím střední školu. Končím život, kde jsem většinu věcí dostával od ostatních. Už za mě nebudou platit jídlo, šaty, koníčky…. Už se musím starat sám o sebe. Chci jít svojí cestou. Dělat svoje věci a řešit problémy podle sebe. A kdy jindy, než teď, bych s tím měl začít? Začít sám za sebe bojovat v tomhle ringu. Kdy?

Dříve bych s nimi automaticky šel, protože jsem neměl nic lepšího na práci. Nyní už mám. Už musím mít. Musím vyhledávat lidi, kteří mají stejné cíle, zájmy jako já. A to můj součastný okruh lidí už není. Musím v nich udělat čisto. Odstranit vše dětinské a nudné a začít na sebe nabalovat věci, které budu používat v nejdůležitější etapě svého života. Zařizovat si život podle sebe a ne podle toho, co zbylo.

Jasně. Ze začátku to bude těžké. Hodně jsme toho společně prožili. Od pěkných po méně pěkné chvíle. A dosti dlouhou dobu jsem byl na ně zvyklý. Teďka musím přetrhnout to pouto. Musím. Jednak kvůli mně, ale i pro ně. I jím to pomůže. Vyvíjíme se naprosto odlišně. Nezvládáme stresové věci stejně. A to je to, co nás ničí. Mě tedy ano. Každý by měl mít někdy dny jen pro sebe. Moje nadešli nyní. Uvidíme, jak se z toho dostanu. Jak moc budu posilněn. Jak na tom budou ostatní. Jsme-li skuteční přátele, tak si opět cestu najdeme. Bylo-li to jen kamarádství, pojede si každý svojí cestu. Každý si nakoupí nábytek podle sebe.