Úvaha první

Dostala jsem hroznou chuť napsat úvahu, protože podle mě je úvaha něco jako pochod myšlenek. Takové krásné myšlenkové pochody mívám nejčastěji, když sedím někde, kde se nedá psát, jako například ve vlaku, na okně nebo když si jen tak chodím po městě a přemýšlím. Když jezdím autobusem, pozoruji lidi a tipuji, čím by asi tak mohli být, vymýšlím příběhy a oni jsou mými postavami, které do těch příběhů zasazuji jako květiny do květináčů. Zvláštní přirovnání? Asi ano, ale mně se líbí. A tady v tom místě je čas přestat rozmazávat to kolem, než se do toho zamotám a vyplivnu ze sebe další pitominy.

Když jedu vlakem,
tak pozoruji okolní krajinu. Já vím, to dělá kdekdo. A každý po svém. Já se na ni dívám přes to zapatlané okénko přimhouřenýma očima a snažím se zaznamenat každý detail. Díky tomu se mi často daří se pousmát nad scénkama ze života lidí z vesnic, kterými projíždím. A v takových chvílích mě mrzí nejvíce, že se ve vlaku tak špatně píše a že si to nemůžu rychle někam napsat, protože když už se dostanu někam, kde se psát dá, nezvpomínám si, co jsem si to vlastně napsat chtěla.

Život na vesnici mám ráda, sama jsem v jedné takové vyrůstala, nemilá věc mě z ní však vyhnala a já tak své dětství dokončovala už ve městě. Ani jako malá jsem ho neměla ráda, myslím město. Moc aut, moc hluku a ty vysoké šedivé domy! Byla jsem z toho až nešťastná, chtěla jsem zas s ostatníma běhat po lese a koupat se v rybníce. A můj odpor k městům přetrval. Některá mám svým způsobem ráda, ale ne tolik, jako těch pár domů, les a louku a milé úsměvy lidí, které tak důvěrně znám. A tím vlakem jezdím z města do ještě většího města přes vesnice. Proto koukám smutně, skoro až závistivě. A čím blíže jsem tomu velkému hlučnému městu, plnému lidí, kteří jsou často tak nepříjemní, že mi to i dokáže zkazit náladu, tím více jsem smutná. Moc jsem chtěla mít babičku na venkově, která by měla slepice, krávu a koně, k tomu několik koček a psa. Mohla bych k ní jezdit na víkendy, na prázdniny. Ale ono ne, i ta babička, dokonce i prababička, žije ve městě. V tom špinavém a nezdravém městě. Jsem tak ráda, že nám alespoň ten domek na vesnici zůstal. Jezdím tam tak často, jak jen to je možné. Nemůžeme tam sice mít zvířata, ale les je tam doteď. Když se mě někdo zeptá, kde je můj ráj na zemi (což zpravidla nikdo nedělá), popíšu mu přesně to místo. Nebo spíš pohádku. Bílý dům, červená střecha, hnědé okenice, zelená zahrada, zurčící potok a modré nebe. Malé dítě to všechno dokáže nakreslit nejrealističtěji. Že už moc básním? Ano, to mě také nejvíce baví. A ze všeho nejkrásnější je, když je báseň skutečná.