Úvaha druhá

Poslední dobou zažívám výrazný morální pokles. Ale tohle doznání se mně samotné vůbec nelíbí. Spíš bych se vyjádřila tak, že si žiju naprosto bohémským životem. Trochu smíchu přece nikomu nikdy neublížilo, že? A to že se člověk trochu napije a popotáhne k tomu z dýmčičky ještě nikoho nezabilo, tak proč tak vyčítavý pocit? Známky přece vytáhnu! Hezké se takto uklidňovat, ale je to
(a zvláště je důležitá otázka, zda to bude) pravda? To záleží jen a jen na mně. Chtěla jsem se osamostatnit, utekla jsem tedy od maminky na intr. Myslím si, že kdyby mě teď maminka viděla, plakala by. Její premiantka, po večerech věčně zkouřená a naprosto nepoužitelná. Propadající z několika předmětů, z ostatních čtyřky. Smutný a beznadějný, všem tolik známý příběh. Kolik "slibných" se už propadlo na tak ubohou existenci?
Na základní škole byla moje spolužačka už od osmé třídy naprosto ztracená. Chodila za školu, kamarádila se s pochybnýma partičkama, kouřila a tak podobně, znáte to. Tenkrát to však ještě nebyla taková móda, jako dnes, dnes je to úplně normální. Všichni jsme ji tenkrát odsuzovali a pochybovali o tom, co z ní jednou bude a že to stěží někam dotáhne. A ona je věčně vysmátá a úspěšně na střední. Ano, věčně vysmátá a v dobré náladě. A já jí teď naprosto chápu. Možná, že mé výsledky ve škole nejsou zdaleka nejlepší, ale na co je mít pořád vyznamenání? Propadám, to ano, ale už to nějak vytáhnu, hlavně, že si s dobrým pocitem budu moct jít večer s kamarády na lavičku pokouřit a pořádně se vysmát. Protože pak, když se vrátím, se mi s tím dobrým, ulehčeným pocitem u srdce dělají ty úkoly líp. Skončil stres z každé špatné známky, noci strávené u mizerného světla lampičky se sešitem na klíně a drcením se různých, stejně nepodstatných maličkostí. A začal čas, kdy se směju jako nikdy, tančím a zpívám, i když ani jedno z toho neumím. Nalézám sama sebe a ta stará, nudná já se ztrácí a já jí vesele mávám jako když vlak odváží nenáviděnou osobu a já stojím na nádraží a mávám a směju se, protože vím, že ta nenáviděná osoba se už nevrátí. A ona se nevrátí, protože já jí to nedovolím. Tak si užívám a pochybuji o správnosti činů i když se snažím působit co nejjistěji, ukázat všem, že vím, co dělám ačkoliv o tom nemám ponětí. Jednám už jako zvíře, čistě instinktivně a řídím se zákonem silnějšího, zákonem přírody, který pro lidi přestává platit, protože lidé si vymysleli vlastní nesmyslné zákony, kterými si ztěžují život. Ale asi se nudí a nemají co dělat, jinak pro to nenacházím vysvětlení. Ale to už jsem se dostala úplně jinam. Tak příště.