Průhledná

Jak mě asi ostatní vidí? Dovedu si to věrohodně představit. Pár zajímavějších lidí na mě kouká jako na světlé a zářící těleso, které se na této planetě jen záhadně objevilo a neví, jak letět zpět domu. Další malá skupina na mě kouká jako na tlumeně červenou osobu plnou hlouposti a komplexů, čekající, až pohár přeteče, … k tomu nemám co dodat, takto skupina lidí je příliš malá na to, abych se jimi zabývala. A pak je tu většina, která mne vidí jako tmavou postavu, ve které se občas zaleskne něco barevně veselého. Barevný úlomek sladké minulosti.
Co já ve skutečnosti jsem, netuším. Tyhle tři skupiny lidí mě každopádně začaly vidět stejně.
Průhledně.
Z barev zůstaly odstíny a z odstínů stíny. Koukají skrze mě, jako bych byla okno. Nebo nějaká vitrína. Nikoho už nejspíš po půl roce vůbec nenapadne čistá myšlenka o mně. Vše je mlhavé a vše se mísí dohromady. Není to teď můj názor, je to přesně tak, jak to vidím.
Když se omylem začnu bavit, málokdo mě poslouchá. Ať mluvím o čemkoli, pokud to není nějaká ultra promakaná pohotová hláška, jako bych nemluvila. Pokud nabízím pomoc, nikdy není přijata. Pokud potřebuji pomoc, není mi dána. Pokud mám nápad, není vyslyšen. Pokud se mi něčí názor líbí, není to bráno v potaz. Pokud se ptám, nedostane se mi žádné odpovědi. Pokud se postavím do cesty, líně se mi známí vyhnou, jen aby nerozbili sklo a neplatili za něj.
Dávám do toho trochu nadsázky, ovšem, že se nejedná vždy o všechny. Najdou se výjimky, i když málokdy. Výjimky obvykle ale bývají příliš slabé, aby se mnou drželi komunikaci, nebo jsou příliš zamilované, což je důvod, proč s nimi nemůžu udržet komunikaci já, jelikož láska je barva pro mě už nepředstavitelná. A když už se pokouším si takovou barvu získávat, smějí se mi do obličeje spokojení a sytě barevní hlupáci. Přes sklo pak není nějaký čas vidět a to asi vadí.
Když se po nějaké době sklo na vitríně zašpiní, je třeba ho očistit. Na chvíli moje průhlednost dostává barvy čistících prostředků, mám najednou hned několik barev i s malou pěnou kolem. Najednou je tu smích, vztek, radost, vděk, … Je to další výjimka, výjimka, která je nutná pro údržbu na nejnižším stupni funkčnosti. Jakmile se sklo vyčistí, vitrína (nebo teda okno, chcete-li) se leskne, vy můžete zase koukat skrz. Opakuje se to tak v pravidelných intervalech. Vlastně se jen čeká, až sklo někdo rozbije.
Očividně mě berete jako plastové sklo, protože jsou po mně házeny kameny a já pořád držím. Stojí mě to úsilí, ale držím. Občas se do mě i kopne, občas plivne, ale sklo se jen omyje a drží dál. Když už se tedy rozbiji a sesypu na zem, musím se sbírat sama a vy mi ještě šlapete po mých částech. A to je celý koloběh.

Jako vždy, krátce po tom, co vytvořím nějaké „dílo“ jsem najednou zajímavá a uznávaná. Krátce. Opravdu krátce. Mám kvůli své viditelnosti dělat průšvihy nebo pořád tahat z rukávů nějaké amatérské úvahy a povídky? Upřímně, raději bych asi, kdybyste mi dali barvu. Barvu, pod jakou jste mě znali a pod jakou jste ke mně chovali ty nejsilnější pocity, ať už to byla nenávist, soucit, láska nebo věrnost. Vše se zdá být lepší, než barva žádná.
Můžete si vybrat, jakou barvu chcete, můžete si představovat, co budete chtít, hlavně vy, co mě neznáte. Určovat city podle barev není tak špatný nápad, barev je přece hodně. Průhledná ale není barva. Je to něco bezbarvého, nevýrazného, nudného, běžného, …
Já si teď sama dávám barvu tmavou: občas do modra, občas do červena, někdy do fialova.
Když se rozbiji, mám barvu černou.