Úvaha třetí

Pomalu přicházím na to, že úvahami o sobě sice pomůžu svému duševnímu zdraví, ale nikam dál se tím už nedostanu. Že bych třeba konečně napsala něco hezkého, čtivého, ale hlavně smysluplného, to ne, to už mi z prstů neleze. Proč zrovna z prstů, že? Já, počítačová a vůbec technická generace totiž neromanticky píši na počítači. Dříve mi to nešlo, ačkoliv, dříve mi psaní vůbec nešlo.

Doslova miluji ten tichý zvuk, který zazní při dopadu prstu na klávesnici. Cvak. A že píši rychle, tak mi při psaní hraje hotová symfonie. Cvak, cvak, cvak cvak cvak. Připadám si jako novodobý skladatel. Místo, abych psala, hraji zvláštní a překrásné melodie. A když už takto rozepisuji i něco tak naprosto všedního, musím se zamyslet nad tím, zda nepíši jen pro tu rajskou hudbu.
Nejraději písám v noci. Do tichého snění mých spolubydlících se po místnosti rozléhá ta zvláštní píseň, ke které se jako slova občas přimotají mé bezradné vzdechy znamenající, že jsem opět v koncích. Všude je takový klid, jen já hraji prsty na svůj nástroj. Melodie se rozuteče do všech koutů a mně připadá, že ji každá bytost, spící či nespící, musí slyšet. Nervózně hledím ke dvěřím a čekám, že se každou chvilku otevřou a hlava, která se v nich objeví, řekne: "Kdo to tu tak smutně hraje?" A já se stejně smutně, jako ta píseň, usměji. Někdy, už si nevzpomínám kdy, se mně někdo, už si nevzpomínám kdo, ptal, jak se "smutně usmívá". Vlastně si ani přesně napamatuji (mám to ale paměť!), co jsem tomu dotyčnému odpověděla, ale určitě to bylo něco v tom smyslu, že tím úsměvem člověk ukáže tu bolest, ten smutek, co v sobě ukrývá, ale už nechce, chtěl by se totiž smát vesele. A tak se usmívá a beze slov se ptá: "Jsi to ty, kdo mi pomůže od té bolesti?" a ta hlava ve dveřích se jen zakroutí na znamení, že ona to není a zmizí. A já hraji dál tu zvláštní píseň cizího světa a napadá mě, že jí můžeme dát i příhodné jméno, třeba něco na způsob "Teskný úsměv", protože těm, kterým zazní v uších a kteří dokáží zaslechnout její smutné tóny, přivede do srdce smutek a oni se nad tím jen pousmějí a jdou dál, hledat toho, který jim od jejich smutku pomůže.

CVAK.