Kritika
Kritika
Taky tak povědomě dobře znáte ten pocit? Máte sen, krásný sen, jehož splnění plánujete třeba už několik let, všechny myšlenky, které máte s tímto snem ve spojistosti, vás fascinují a vy si jenom představujete ten nádherný okamžik, jakmile se dostanete až nahoru... někam, kde se spousta z nás nikdy ani nepodívá...
Jenomže- než se ten osudný okamžik stane, uplynou roky a možná i desítky let očekávání a- co je nejhorší- možné kritiky. Kdo by se s takovými lidmi nepotkal?
,,Nezvládneš to."
,,Tohle se ti nikdy nemůže podařit."
,,Jsi tak trapná."
,,Víš co, radši se na to vykašli, když si nedokážeš přiznat, že nemáš žádný talent."
A tak dále, a tak podobně. K vyjmenování všech takovýchto urážek by mi nestačila ani celá kniha.
Proč jsou všichni tak ,,urýpaní"? Proč každý musí druhého kritizovat a nejvíce toho, kdo má nějaký sen, v něhož z celého srdce věří a skálopevně si za ním jde?
Někdo kritiku neunese. Takový člověk se důkladně zamyslí nad tím, co mu ten druhý řekl a nakonec uzná, že má možná pravdu.
,,Vždyt' já jsem vlastně úplný amatér."
,,Snažím se příliš dlouho, a ještě mi to nepřineslo žádný úspěch."
,,Má pravdu- nedosáhl jsem jediného pokroku, vzdávám to."
Možná právě tyto okamžiky mohou dokázat, jak moc je hradba vašich snů chatrná a zda ji dokáže zničit déšt', bouře, nebo přežije i to nejhorší krupobití.
Tím ovšem nechci tvrdit, že někdo dokáže zlomit náš sen, proto, že nebyl dostatečně pevní. Vždyt' jsou i takoví lidé- a já osobně se mezi ně řadím, kteří přemýšlí nad kritikou a často se rozhodnou, že to vzdají. Jenomže pak si znovu vybaví sílu a krásu svého snu a dojde jim, že ,,vykašlat se na to " prostě nejde.
Žádný sen se nesplní, pokud v to nebudeme věřit MY, MY, MY a naše nitro...
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk
je strašně moc důležité mít svůj sen a za ním si jít... bez něho je život takový prázdný. o tom jaký velký vliv má důvěra či nedůvěra našeho nejbližšího okolí (zejména na děti, ale výsledky toho se projevují i později) píše třeba Antoine de Saint Exupéry v Malém princovi... kde letec, který byl sestřelen v poušti chce něco nakreslit, ale neumí to, protože jako dítě rád kreslil, ale rodina ho v tom nepodpořila a tak v tom nepokračoval, jestli jsi Malého prince nečetla tak doporučuji... možná si říkáš, že na pohádky jsi už velká, ale věř že tato kniha může leccos dát i dospělému, který čte s "otevřenýma očima".dál bych Ti rád doporučil ještě Citadelu (od stejného autora). Ta je dost složitá a zabere Ti nějaký čas jí přelouskat... musí se u ní dost přemýšlet o významu a z některých myšlenek mi nebylo zrovna příjemně, ale dnes jsem rád že jsem ji přečetl
15.05.2009 13:35:00 | Ondřej
Před devíti lety jsem jako zedník dělal fasádu domu pro jednoho obyčejného pána v Měchenicích (tam, jak zpívá Mládek, kde mají krásnou plovárnu). Asi za měsíc práce jsem se s oním pánem skamarádil, nabídl mi tykání a já jsem si nového kamaráda vážil. Pak mě jednou pozval do svého ateliéru. Říkal jsem si, on má ateliér? Nebo je na chlapečky? Mám nebo nemám jít? Nakonec jsem se zeptal v jeho nepřítomnosti jeho ženy. Dozvěděl jsem se, že Honza, její muž, je Jan Antonín Pacák, bubeník, muzikant, zpěvák, zakládající člen skupiny Olympik, malíř, grafik, keramik, herec, bavič, zkrátka úžasná renesanční osobnost. Na dalších jeho deset profesí si teď nevzpomínám, ale to je v podstatě jedno. Důležité je, že vzpomínám na něj. Je to dva roky, kdy zemřel na leukémii.
Ale k věci, proč ti to sem píšu. Svým dílkem jsi mi připoměla jednu věc. Vždy jsem měl touhu psát, ve škole jsem se vyžíval ve slohu, považoval jsem za neúspěch, když jsem z odevzdané práce dostal jen jedničku. Mou normou byla k jedničce alespoň hvězdička, pochvala nebo čtení nahlas celé třídě. A když se třída smála, tetelil jsem se v duchu blahem. Doma mě každý zrazoval od psaní, že to k ničemu není. Hele, rým! Už blbnu. Tak jsem v patnácti hodil psaní za hlavu a věnoval jsem se elektronice. Jen dva roky na vojně jsem psal své lásce poetické dopisy, prý je má ještě dneska schované a občas si je čte. Je už třikrát rozvedená. Prý kvůli těm mým dopisům. Ale zase jsem odbočil. Takže zpět!
Jeňýk Pacák mi jednou v hospodě řekl, že si myslí, že mám vlohy pro umění. A jestli bych za ním nepřišel do školy. Že prý učí na vysoké škole kreslit budoucí architekty. A že mě to taky naučí. Po půlročním jeho i mém snažení jsme došli ke stejnému názoru: ze mne nikdy malíř nebude, leda natěrač. A tak jsem se vrhnul na další obory umění. A tady přišla ta chvíle, kdy se změnil můj přístup k umění. Vytesal jsem pár věcí z pískovce a Honza mi řekl, ať z toho udělám výstavu a že bude považovat za čest mi výstavu zahájit. A že mi věří, že to zvládnu. To jsem potřeboval. V roce 2003 jsem měl první výstavu a teď si dělám vlastní výstavu zhruba jednou do roka. A stačilo jen málo, aby mi jeden člověk věřil, ostatní nejsou důležití, ti budou jen vždy kritizovat a nic jim nebude po chuti. Na takové lidi nesmíš brát ohled, ti tě chtějí jen zdržet. Závidí možný úspěch, schopnosti atd.
Promiň mi dlouhý výlev stárnoucího "mladíka", co by chtěl ještě hodně udělat, ale postupně mu odcházejí síly.
Přeji ti hodně úspěchů a nedej se svést ze svojí cesty!
Jen ty víš, kam chceš dojít. Tak ať se ti to povede.
Laďa.
PS: můžeš se podívat na mé stránky, je tam něco z mých aktivit, není to však příliš aktuální: www.leones.wz.cz
13.04.2009 09:29:00 | Zasr. romantik