Jsme tu jen na návštěvě

Nedávno mě okolnosti donutily zamyslet se nad tím, proč máme na všechno, co nás těší málo času. Myslím, že to má dva důvody.
Tím prvním je, že jestiže člověk dělá to, co ho baví, nebo je s někým, koho má moc rád (v ideálním případě obojí najednou) čas subjektivně utíká mnohem rychleji. Když naopak musíme dělat nějakou nepříjemnou věc, chvilka se zdá být věčností.
Druhým důvodem je fakt, že pobyt na tomto světě je výrazně časově omezen, jsme tu de facto jen na návštěvě a nikdy s jistotou nevíme, kdy nás okolnosti donutí vrátit se domů. Jelikož přesně nevíme jak to doma vlastně vypadá, často se svého návratu bojíme. Proto nám často připadá, že čas zde strašně rychle letí. A spoustu z nás dělá tu zásadní chybu, že se žene za štěstím, za penězi, za blahobytem a bůhví ještě za čím místo toho, aby se zastavili a popřemýšleli o tom, jaký účel jejich návštěva na tomto světě vlastně má. Jde totiž o to umět se zastavit, ztišit se a naslouchat tichému hlasu svého nitra. Jen ten nás totiž dokáže správně vést a uvědomit si kdo vlastně jsem, kam směřuji a jaký účel má moje návštěva zde na Zemi. A když už si to uvědomíme, musíme za svým cílem jít přes všechny překážky. Bude to těžké, ale nesmíme rezignovat, musíme jít stále dál. Jen tak smysl naší návštěvy bude naplněn...