Čekání

V posledních dnech přemýšlím nad věcí, proč o vás mají zájem buď všichni nebo nikdo.
Stále se sama sebe ptám, jestli život je tak krutý a nespravedlivý pouze ke mně nebo ke všem. Samozřejmě je jasné, že tuto otázku si pokládá asi každý. Někdo více a někdo méně.
Posledních pár týdnu se mi do života nahrnulo mnoho lidí, jak z minulosti, tak ze současnosti. Byla jsem na roztrhání, ale musím říct, že mi to nedělalo vůbec dobře, i když jsem si kdysi říkala, že bych to chtěla zažít. Nevěděla jsem komu se mám dříve věnovat, jak ostatním mám naznačit, že nemám zájem. Po těchto náročných dnech jsem se modlila, ať to už skončí a žiji šťastně až do konce života s jednou osobou…ale to asi nelze, sakra.
Teď prožívám dny naprosté samoty. Samota s sebou přináší další hnusné věci, jako je strach, panika, chuť se vším skončit, bezmoc. Proč v tomto ohledu nemůže fungovat ten zlatý střed?

Za dva a půl měsíce mě čeká maturita. Pořád jsem si říkala, že je to ještě daleko, že mám na učení času dost. Teď je to za dveřmi a já mám pocit, že nic neumím, že mám v hlavě vymeteno. V noci se ze spaní budím a říkám si, že to nemůžu dát.
Zbývá mi čtrnáct dní do odevzdání přihlášek na VŠ nebo VOŠ a já stále nevím. Měla jsem své sny už od dětství, ale stále víc se ukazuje, že na to prostě nemám, i když jsem si to nechtěla přiznat. Nechci skončit někde u pásu. Vím, že je to práce jako každá jiná, ale já mám své sny, tak proč se musejí rozpadnout, jako domeček z karet?

Měsíc a půl jsem toto nebyla schopná dopsat. Ptáte se proč? Sama nevím. Jsem v divném rozpoložení. Buď sedím na židli a jen tak hledím do zdi nebo koukám na televizi a snažím se vžít do cizího života, abych na ten svůj zapomněla. Každý den mi v 5:25 hodin zazvoní budík, v rychlosti se obléknu a nasnídám, dám sluchátka do uší, zapnu MP3 a vyrazím na autobus….
Koukám z okna a z ničeho nic mě přepadne takový nádherný pocit. Říkám si, že na tom světě je přeci jen moc pěkně, ale tento okamžik je moc prchavý. Trvá to jen pár minut a potom cítím opět jen ten odpor ke všemu a ke všem a ten strach co mě každou noc svírá.
Uklidňuji se tím, že na světě je mnohem více lidí, kteří mají větší problémy než já, ale nepomáhá to.

V čem vidím problém? V chlapech! Je to asi naprosto banální a sobecký problém všeho toho trápení, ale myslím si, že nikdo z nás si nedokáže představit život bez té ,,své polovičky.“
Když se zamiluji, moc se na toho člověka upnu. Chci být pořád s ním, v jeho blízkosti.
Také jsem strašná žárlivka….Moje sestra říká, že se člověk dokáže naučit nebýt žárlivý. Snažím se o to. Opravdu se snažím, ale nejde mi to. Z toho vyplývá i nedůvěra. Stále si opakuji, že ten kluk nemůže milovat právě mě, až tomu uvěřím. Sžírá mě to tak dlouho, až ten vztah krachne….je to jako divadlo….stále se opakuje, ale Derniéra je stále v nedohlednu. Modlím se, kdy konečně přijde, ale ona stále nikde, tak mi nezbývá nic jiného než to nekonečné čekání. Je to asi můj vnitřní pocit, ale mám pocit, že mě ten kluk jen využívá. Proto nejdu do žádného vztahu naplno a stále si držím odstup. Každý rozchod tak moc bolí.
Cítím se tak osamělá.
Čekám na tebe ,,můj princi!“