Uvězněná ve svých myšlenkách

Stála jsem na konci bílé chodby. Byla tak bílá až mi z ní bylo zle. Jen bílá. Horší než v nemocnici. Stála jsem tam a zírala před sebe. V hlavě jsem měla vymeteno. Nemyslela jsem. Nevěděla jsem na co mám myslet nad čím mám přemýšlet. Napadlo mě, že možná nad tou bílou chodbou. Chtěla jsem se dotknout její stěny, ale nemohla jsem se pohnout. Mohla jsem jen stát a koukat na to bílo. Chtěla jsem se chtit za hlavu a křičet. Vykřičet ze sebe všechnu zlobu co jsem v sobě svírala, ale nešlo to. Mohla jsem jen stát a zírat. Nemohla jsem pohnout ani brvou. Někdo ke mně přišel, cítila jsem ho za sebou, ale nemohla jsem se otočit.
„Co se děje? Proč se nemůžu pohnout?“ vydechla jsem a byla jsem ráda, že aspoň mluvit můžu.
„Jsi uvězněná. Jsi vězeň svých vlastních myšlenek“ odpověděl mi hlas za mnou.
„Jak – co můžu udělat abych byla zase volná?“ prosila jsem o odpověď.
„Nezabývej se tolik sama sebou.....“ poradil mi hlas.