Rány na duši

Znovu zavírám a otevírám oči jako bych se před něčím pokoušela ubránit. Když máte svázané ruce a provaz se vám žařezává do rukou a při každém pokusu o pohyb se Vám zařízne hlouběji až je to do masa, tak můžete jedině mrkat. Jedinou věcí, kterou můžete hýbat jsou víčka. Jak nepodstatné, ale přesto mě to v tuhle chvíli uklidňovalo. Seděla jsem přivázaná k židli, neschopna pohybu, jelikož jsem věděla, že jakýkoliv pokus by stál další slzy, utrpení, krev a bolest. Sedět dvacet čtyři hodin bez pohnutí stojí značné usílí a trpělivost, avšak to zvládnete pokud nechcete skončit jen s kostmi bez masa. Momentálně jsem se měla bbát o život. O to, že mě mí únosci zastřelí, podříznou nebo cokoliv jiného co pro mě bude znamenat jediné, smrt. Toho jsem se však nebála. Bála jsem se toho, že mi navždy zůstanou jizvy. Jistě, jizvy od provazů, zařezávajících se pod kůži, se dají bez problémů nechat odstranit. Já se bála o jizvy na duši. Až mě zachrání, jestli mě teda zachrání tak mi určitě zůstanou jizvy na duši. Ty jen tak nezmizí, na ně neexistuje žádný krém, lék ani nic podobného. Ty tam zůstanou. Budu se každou noc budit se strachem, že mě přepadnou, unesou, okradou? Budu se muset pořád ohlížet jestli za mnou někdo není? Budu se bát být sama? Na tohle existovala jediná odpověď a já věděla, že ji znám na sto procent přesně: ano. Tohle všechno se bude dít. Bude to ještě vůbec život? Má to smysl?