studený

Všechno to působilo tak zvláštně...divně..,ale když se to tak vezme,tak v podstatě celkem pěkně. A svět je samý unit credit bank a fokus optik,eso travel,pražský hrad a tak podobně. Ale lidem to nevadilo,možná,že jim to dokonce přišlo,jako velice dobrý nápad či tak něco.Upřímně jsem moc nechápala,co lidi dělají,co je napadá a jaký k těm všem věcem mají důvod,ale prostě to tak bylo,na tom se nic změnit nedá.Když jsem tak jezdila noční Prahou tramvají a procházela jsem se v jejích ulicích...napadaly mě různé věci.Možná,že neměly moc smysl,ale mně v tté chvíli připadaly celkem smyslné.Podívala jsem se na svůj odraz ve skleněném okně tramvaje...a tak jsem v odmlce čekala dál.Ani nevím na co,zřejmě na nic,jen prostě tak..jsem čekala.Blížil se máj...Ani nevím,proč to vlastně říkám,asi proto,že se mi to chtělo říct.Dneska si budu číst.Jde z toho klid. Někdy je těžké vycítit klid,aby to byl opravdový klid.Pro každého je samozřejmě klid něco jiného,ale každý má nějáký ten "opravdový" klid,nebo by alespoň měl mít.Zvláštní,velice zvláštní bylo,že jsem se občas cítila smutně a osamoceně i když jsem byla s tím,koho tak moc miluji.S někým,kdo je pro mě skoro všechno i přesto,že díky němu toho mám málo.Jen on je pro mě to,čemu já říkám HODNĚ.Někdy ani člověk nemusí o něčem přemýšlet a přesto je mu smutno a divně.Třeba je to z toho,že někdo jiný přemýšlí o smutných věcech,o kterých my nemáme ani potuchy,co jsou zač a na nás působí jen smutně i když nevíme,co jsou zač.Třeba za to máme děkovat,zřejmě to tak má být...Všechno je totiž tak,jak má a vždycky to tak bude,ale člověk si to v určitých situacích neuvědomí,proto se cítí smutně nebo tak,jak by nechtěl.Uvědomit si to zpětně není už takový problém,ale bohužel je to k ničemu.Svět není o ničem,ale není ani o všem.I přesto,že jsem byla svázaná pocitem viny a jakési neústupné,dlouho trvající bolesti,tak jsem byla šťastná.Byla jsem to já... byla jsem jako rozervaný hrdina z příběhů psaných v romantismu.Jako něco,co nemá nic než lásku.Ale láska přece není málo... měla by být všechno,tak proč pořád chceme něco víc a něco dalšího.Jsme jako rozmazlené děti pídící se po každé hračce,kterou spatří v televizní reklamě na programu pro děti,kde běží kreslené seriály.Všechno to byla jen touha a chtíč,kterému jsme se denodenně poddávali,tudíž vzrůstal,ostatně tak,jako vzrůstalo všechno ostatní.Noční tma,sem tam pouliční lampa..a bylo ticho...