5thelement

////////

Přemýšlím nad tím, jestli chci být duchem svobodný člověk, užívat si, navštěvovat přátele kdy se mi zachce...nebylo by to špatné. Přemítám, bylo by jich dost (i když občas mívám pocit, že jsem na této planetě jen já a ostatní...ostatní jsou šťastní, spolu , někoho mají, vždy jim někdo zavolá, pošle sms, myslí na něj-proč mi zrovna ten den nikdo nepíše, nevolá? Mám děsnou potřebu být někým potřebována),jsem jen zdechlá je všechny objíždět. Anebo je to právě TO, po čem ve skrytu duše opravdu toužím? Nikoho se neptat, jestli můžu odjet kamkoli, kdykoliv a za kýmkoliv.. Vím, že by to šlo. Prostě sednout do auta nebo na vlak, sbalit děti (ne vždy že jo..)a uhánět. Nechat se unášet krajinou, navštívit Vysočinu, Francii, Jížní pól...Chybí mi spousta kamarádů. Poslouchat s nimi hudbu, jen tak probrat život jak je krásný, jak stojí za hovno, sednout si v pět ráno na telefonní budku, přát kolemjdoucím dobré ráno, vyhrnout si nohavice, zkrátit si cestu domů přes řeku, ukrást ráno před obchodem šlehačku a pak se o ni podělit s ostatními do kávy. Zkouřit se (bejvávalo), zahrát si ruskou ruletu, sednout si na štangli a jen tak si odjet házet kamínky do vody, z minuty se sbalit a odjet se vykoupat, i když je štěrkáč ještě májový a studený, potom si lehnout vyčerpáním někam na dobrý plac, třeba zrovna před lázně, sníst hlady syrový špekáček a vzbudit se za rudého úsvitu pohledem nechápajících „slušných“ lidí.Všechno je to krásné...ale jak už jsem zmínila, vracím se domů. Co to vlastně je? Manžel, děti, střecha nad hlavou, dvdýčko, myčka, pračka, počák - komfort, teplo domova (pořadí je náhodné).Asi by byl zvláštní pocit přijít do prázdného bytu, nemít svoji druhou polovičku, která má sice své mouchy, ale to já bych musela být asi hovno, ještě v horším případě mrtvola, páč těch hmyzích mrch mám požehnaně. Přemítám nad tímto dilema možná proto, že vlastně nikdy jsem nebyla opravdu sama a nemám s čím srovnávat. Z prohnilého hnízda domova matky jsem přilétla rovnou ke svému příteli, nynějšímu manželovi. Musím podotknout, že mi dal hodně. Víc než si myslí. Ve své podstatě mě nutil podvědomě přemýšlet nad věcmi, nad kterými běžný (tehdá)puberťák asi nepřemýšlí. Jsem za to ráda ,viděla jsem ten černý svět i z jiné stránky. Pohybovat se mezi staršími mě udělalo taky předčasně starší. Ale díky tomu vím spoustu věcí, nevím - napadá mě třeba...nebát se tolik lidí, vždyť je přirozené mít pochyby, to znamená, že když se mi zdá být někdo silnější a nadřazenější než já, taky má své zákoutí a určitě je někdo silnější zase nad ním a on smýšlí stejně. Taky ráno vstane a aby mohl na někoho promluvit, musí si vyčistit zuby, musí jíst, musí jít na záchod, byl také jednou to bezbranné dítko, kterému maminka, když upadl, foukala bolístky.
Vím jak staří mistři kováři vyráběli katanu, že stejně tak k tomu patří wakizaši(a že mi to dalo práci zapamatovat si název...wašizaki?wašiky?...) A takových méně podstatných věcí je spousta, ale vím, že když si s někým chci posedět a poklábosit, jsem schopna to vzít od vesmíru přes AC Milán, muziku, umění, politiku(ač tu nerada, vždycky mi stoupne tlak, ovšem při mém nízkém to jen prospívá),koření, cestování-teď to zní jako bych byla geniální, no ale přiznávám, že od každého jen trochu, tudíž žádná dokonalost sama....
Abych vše nějak shrnula do trojúhelníku, vlastním váhu života, která se neustále houpe nahoru, dolů. Nevím, jestli záleží na tom, jak se zrovna vzbudím nebo jaká je konstelace hvězd či fáze měsíce. Dívám se na horoskopy téměř denně. Né, že bych se jimi nechala nějak ovlivňovat, ale pokud je příznivý a skvělý, tak na něj bezmezně věřím a pokud je špatný a předpovídá mi ne moc vydařený den, řeknu si, že se nějak netrefili a čekám zase na další dny, kdy mi hvězdy budou přát. Nakonec zjistím, že jsem si stejně ten den užila pouze podle svého, tak jak mi to přichystal osud.
Co z toho vyplývá? Že si upiji vína, zapálím cigaretu, pustím si oblíbenou hudbu, podívám se na hodiny a zjistím, že zítra zase budu mít kruhy pod očima, protože se blíží třetí hodina ranní. Probrala jsem si mejlíky, spolužáky, menší zásek byl na literu /z čehož se už stala tradice/, ráno budíček. Dítko do školy a já budu směle čekat, jak prožiju další den, bude plný starostí nebo ostrý jako křen? V každém případě slunce pořád svítí, zeměkoule se otáčí konstantní rychlostí, máme co jíst, voda nám teče z kohoutku až do desátého patra ,nemusíme se lopotit někam ke zdroji s kýblema na ramenou, děti zdravé...co víc si přát??
Snad jen ODPOJTE NÁM INTERNET! Aspoň na měsíc, potřebuju se už konečně vyspat.:)

//////////////