Chaos, ticho a srdce

Anotace: O chaosu v člověku, o tom, že sny jsou jen sny a o srdci, které je moc křehké na to, aby ho někdo držel...

Šedivé mraky honící se po obloze, malující roztodivné obrazce, které chvílemi připomínají naši náladu. Vítr cuchající nám vlasy, našeptávajíc do našich uší věci, které nejsme schopni rozluštit. A zima obklopující naše tělo, hledajíc každý kousíček, kde by se mohla schovat.
Potom nastává ticho... Děsuplné ticho, které se odehrává v naší hlavě. Najednou výkřiky ze tmy, všechny věci, nastřádané maličkosti, bolesti, derou se na povrch. Nádherné obrázky malované budoucnosti se vytrácí a ten přenádherný obraz je nahrazen barevně různými čarami, které nedávají smysl. Nazývají se chaos...
Ten slepovaný celek, co jsme tak dlouho dávali dohromady je opět ztracen, poztrácen, poschováván. Nikdo si neuvědomuje, že srdce je křehké. Člověk ho uchopí víc než by chtěl a spousta střípků věcí minulých, přítomných i budoucích je ztracena.
Přiznám se, radši bych srdce neměla. Protože bolesti bylo až přespříliš moc. Přespříliš snů, co se asi nesplní. Přespříliš věcí, co se nikdy neuskuteční. A hlavně by nebylo to hloupé namlouvání, že to má cenu. Že to člověk nemá vzdávat... Ale proč? Není budoucnost, není ten společný svět, je to jen vysněné. A sny se stávají realitou jen u těch štastných osob, ke kterým bohužel já nepatřím a nikdy patřit nebudu...