... jako želva

Svázaná ostnatými řetězy čekám. Každý sebemenší pohyb vytváří hluboké rány na srdci. Pláču, už nemám sil. Zase jsem začala věřit v pohádkový svět. Věřila jsem v dívku se zelenýma očima.

Je to pryč. Ona je pryč. Vždy byla pryč, byla daleko, i když mému srdci blíž. Neznám ji a vím o ni toho tak málo, ale i tak se něco změnilo a já v tom najednou lítám až po uši. Co dělat? Jak se chovat? Co říct člověku se kterým se mám vidět v den májový? Jak se chovat ke člověku, který vůbec netuší co se v mém srdíčku děje...!?

Krev pomalu stéká po prstech a padá k zemi kapička za kapičkou. Ne, nepořezala jsem se. Jen ta stěna přede mnou byla tak vyzývavá. Byla jako světlo na konci tunelu a já nemohla odolat. Stačila jedna rána. Necítím bolest... jen vidím tu krev která po ruce stéká. Sedím v koutě pokoje a nevím jak dál...

Chci ji poznat, chci s ní jít ven, ale bojím se. Bojím se, co mé srdíčko udělá. Vím, jsem hloupá, naivní, puberťačka. Ale co mám dělat? Jak srdíčku vysvětlit, že to co chce, nemůže mít. Jak přesvědčit hlavu, aby nemyslela na tu kouzelnou slečnu s černými vlasy. Kdykoli zavřu oči mám ji před sebou...

CO MÁM DĚLAT...???