Minulá přítomnost

Psal se rok 1998 7.10. – středa – ráno.
Klidně jsem spala, náhle mě cosi vzbudí ( že by nějaké podvědomí?) Ten den jsem měla jít ( respektive jet či dostavit se) na podle mě už předem nudou nenáviděné 3 dny do nemocnice v Plzni na Borech, kvůli nosním mandlím. ( V té době jsem ale ještě netušila, že bude vše jinak.) „ Leni, vstávej… ‘‘ budila mě mamka. „ Já jsem vzhůru … mamí já nikam neci….‘‘ Začala jsem jako by přemlouvat s tím, že budu „ dělat scény. ‘‘ Jenže marně. Prostě jsem tam musela. Nedalo se teda nic dělat a tak se po chvíli vyrazilo.
Jelikož jsme bydleli v bytovce, tak už na nás děda a jeho ,, trabík‘‘ čekal dole. Cesta, ačkoliv se ze začátku jevila jako neuvěřitelně dlouhá, se ukázala krátká a mi tam dorazily překvapivě asi za 45 min. Už když jsem tu nemocnici viděla z dálky tak se mi nelíbila. Uvnitř se mé dojmy potvrdily. Né že by byla tak nějak stará, ale prostě byla to nemocnice a to se mi vůbec nelíbilo. Zanedlouho jsme dorazily k sestře vyřídilo se pár formalitek a naši odešli. Zůstala jsem tam napospas kupě lidí v býlích pláštích kteří se mi ale vůbec nezamlouvaly. Zdálo se mi že s nima bude problém. Za okamžik mě šla ukázat moji provizorní postel a lidi co se mnou byli na pokoji. Když jsem vešla zjistila jsem strašnou věc. Byly tam 2 holky které měli postele hned vedle mě z leva ( byli určitě mladší) a pak ještě další holka o něco starší asi nad 15 let. V tu chvíli mi bylo jasné že tam ,, chcípnu‘‘ nudou, protože se nebudu mít s kým bavit. Zachránil mě však pohled na postel vedle té mojí na pravo. Alespoň že tam byl kluk. Sice jsem ho neznala ale zdál se být podle mě nejrozumnější ze všech 4 osob co tam byli. Že se jmenuje Filip je mu 7 let a je z Plzně jsem se dověděla až později, když jsme se dali do rozhovoru. Rozumněli jsme si úplně suprově skoro jako bychom se znali už déle. Myslím že od té doby nás nikdo neviděl jinak než spolu. A to úplně všude jen na WC ne. Zažili jsme tam moc pěkný chvíle. Nesmím zapomenout na naše ,, kousky‘‘ Nebudu je jmenovat, protože jak já tak Filip víme svoje.
Co mi utkvělo v hlavě je, že nás ráno přišli uspat aby nám vyndali ty mandle. Po probuzení jsme leželi na svých postelích a měli v ruce kapačku s výživou. Mslím že když došlo na pátek a měli jsme se loučit …. Už tenkrát nám asi bylo jasný že se musíme někdy vidět či se zkontaktovat, protože jsme si byli blízko…ale ne kamarádi….něco více.
Pátek – ráno když jsme se probudily, uvědomily jsme co je za den a že nás čeká rozloučení. A taky jo. Přišli sestry že za nějakou dobu si pro nás přijdou rodiče.


Po asi 10 letech nastala možnost se zkontaktovat díky mému objevitelskému umění. Našla jsem si na něj kontakt a napsala mu. Snad mi odepíše….. Odepsal a tak jsme si psali a rozumněli si po ICQ taky. Ale budeme si rozumnět až se uvidíme? Nebo to bude osud a nic už nebude jako dříve.
!!! Jen můj osobní názor – nemusí se shodovat s Filipovo - !!!
Myslím za nás oba, že bychom byli moc rádi spolu. Ovšem život není jednoduchý a tak je tu jak už jsem řekla ….riziko že si nebudeme osobně rozumnět.
Nevím jestli ti to přijde stejné jako mě, ale přečíst nevím jestli ti to dám protože mám hrozné spisovatelské umění.


Lenka