1.máj

Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas…

Bla, bla, bla. Slova téhle nejznámější Máchovy básně, kterou se musejí žáci učit nazpaměť už v 6. třídě, zná snad každý. První máj jsem vždycky nesnášela. Všechny cukrující páry náhle vylezly ven jako po zimním spánku. Bylo jich všude plno, vodili se za ruce, šeptali si do ouška sladká slůvka,.. Brr, když se tohle všechno dělo kolem mě, mírně se mi zvedal žaludek, běhal mi mráz po zádech a odvracela jsem zrak raději jinam. Říkala jsem si- tak takhle já nikdy nedopadnu, to je nechutný a tak „sladký“! Potkávala jsem je na každém kroku, prostě všude. Ale protože byl první máj, nejvíc dvojic se líbalo pod rozkvetlou třešní. Tomu jsem se jen tiše smála, tenkrát mi to přišlo jako naprostá blbina a dost dobře jsem nechápala, jaký to má význam. Žila jsem v přesvědčení, že tohle se mi stát nemůže a že kamarádky a kamarádi mi zcela stačí. Takový můj svět dítěte..

... a hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj….

Než jsem se stačila vzpamatovat, je 1.5. 2009 a jsem to pořád já, jenže jsem se jaksi změnila,( dospěla?) už nejsem ta malá holka.To, co jsem považovala kdysi za absurdní, se teď stalo skutečností. Jak se to mohlo stát? Tentokrát totiž stojím pod tou rozkvetlou třešní místo milenců, kteří byli terčem mého tehdejšího posměchu, já…