Kdo jsi?

Mám strach podívat se do zrcadla. Na tu holku, která na sebe mrkne, usměje se, ale ví, že všechno to je jenom pouhá maska. Falešná hra, kterou na sebe hraje, aby aspoň na chvilku se cítila líp. Na ten krátký okamžik štěstí a naprosté nevinnosti. Mám strach podívat se sama na sebe, do svých modrých očí plných očekávání. Touhy po tom, co chce ale nemůže mít.
Ale proč?
Nevím.
Ptám se sama sebe. Kdo jsi?
A někdo tam uvnitř mě v té zapadlé komnatě mého já slyším: Svoboda!
Každý alespoň trochu objektiví člověk, který by zhodnotil můj život, řekl by, jak často slýchývám od svých rodičů: Máš šanci něco dokázat. Tak se jí drž. Jsi na gymnaziu, jsi chytrá. Děti v africe umírají na AIDS, negramotné děti v americe propadají dennímu stereotypu u obrazovek, italské prostitutky jsou odkázány na svoje tělo. Ty žiješ ve svobodném státě, můžeš říkat co si myslíš. Tak si nestěžuj.
Ano, musím jim dat za pravdu. Cožpak já, občan České republiky si můžu stěžovat? Můžu nadávat na svůj život?
Stydím se, ale je to ve mně. Nejsem svobodná. Moje tělo, moje mysl. Všechno se točí kolem očekávání. Tlaku, který je na mě vyvíjen ze všech stran. Z té potřeby někým být a něco dokázat. Moje sny jsou nereálné, tím se stává i můj život nereálný. Všechno se točí okolo mé utkvělé představy, dokázat si něco, co chci. Možná na to mám. Možná, že si to jenom namlouvám, že na to nemám, abych nemusela namáhat to usilí, opravdu to mít. Možná. Ale vím, že kdybych byla svobodná, a kdybych dělala opravdu to co chci. Tak teď nesedím u mého nejbližšího kamaráda, compjutra.