Cena vlastního těla ??

Možná jsem našla to po čem jsem toužila. Konečně vím že na mně někomu záleží, že se mám komu svěřit. Umím se upřímně smát a mám z toho radost. Moje srdce se umí tetelit radostí.

Přesto tu teď sedím. A přemýšlím co udělám. Jak jednoduché by bylo vzít blyštící se žiletku a ukončit to. Na život prostě nemám, už tomu nemůžu utéct. Ona mně honí. Dnem i nocí my zatemňuje mysl, její ruce mi tvrdě tlačí na lebku. Ne ! Chci utéct ale nejde to. Pořád je mi v patách. Nemám sílu se jí bránit. Její dlouhé drápy mně škrábou na obličeji, sápe se na mně. Má mně v pasti, užírá mi vnitřnosti…

Jak se můžou lidé tak smát ? Nechápou co může každou chvíli přijít ? Že se může objevit a skočit na každého z nás. Bez rozdílu pleti, váhy, výšky. Já na to nedokážu zapomenout, stále mám úzkostně stažený žaludek jako obranu před dalším útokem. Nemůžu vnímat okolí, vše je jako vzdálené v mlžném oparu, vše je nepodstatné. Ona je můj život. Chci bojovat ale nemám sílu. Jsem slaboch co se hloupě podřídí.

Cena vlastního těla je mi lhostejná, vždyť na tom nezáleží. Můžu se ničit, mrzačit se ale ona tu stále bude. Stále mi bude do uší křičet ty dvě slova: „Udělej to !“ vím že jí nejde vzdorovat. Proto se jí podřizuji. Žiletku mám vždy v zásobě. Stáčí ji otřít od zaschlé krve a opět zabořit do teplé kůže. Čím více krve proteče tím míň jí slyším. Jakoby se vzdalovala. Až ji neslyším. Je prič a já můžu zase otevřít pusu a vdechnout čerstvý vzduch. Na jak dlouho ale ????