Dětský svět

Dětskej svět je bez přetvářky, bez trápení...jediný co tě trápí: máma nekoupila panenku, doma už nemáme ty dobrý sušenky, ta paní v obchodě se po mě ošklivě podívala, a tak ošklivá holčička utrhla hlavu mýmu medvídkovi...atd.
Občas tak přemýšlím od tom, že bych se chtěla vrátit zpátky. Zpátky do těch let /a není to tak dávno/, kdy nebylo trápení....
Stačilo pár let a rodičovský hádky už nevnímám jako rozčílenou promluvu našich, ale jako rány do duše.
Stačilo pár let a kluky už neberu jako ti, co umí rychleji než já vylézt na strom, nebo jako ti, se kterýma se dá hrát skvěle fotbal.
Proč musí těch pár let tolik změnit? Proč mi tehdy stačil mámin úsměv, tátovo vyhození do vzduchu, nebo pochvala za správnou
odpověď ve škole?Proč stačily drobnosti? Proč jsem si mohla každý odpoledne vyběhnout ven jen tak hrát?
Teď, když příjdu ven, každej po mě chce "cígo", který nemám, a když ho nemám, nikdo se se mnou nebaví.
Proto chodím "pokecat" jen s lidma, které důvěrně znám, svůj okruh přátel kvůli cigaretové epidemii moc nerozšiřuju.
Proč jsem mohla popadnout pár panenek a neřešit svět??
Neznala jsem nenávist, zlobu, strach, přetvářku, podvody, intriky...

Každý den, když jdu ze školy procházím kolem hřiště. Maminky sedí na zrenovovaných lavičkách. Povídají si.
Mluví o tom, že paní X má novou pohovku za třicet tisíc, paní a pan Y si právě pořídili nové auto,
paní Z podvedla manžela s panem Q.....
A pak vidím ty děti jak si mírumilovně hrají a vystačí si s bábovičkama, panenkama, autíčkama.
Dokážou spřádat fantastické sny...